František Janč alias Jan Rosa

Třicet šest systol od konce
Přidrátovaná uvnitř míchačky

 

VYZÝVATEL aneb TANKOVÝ PLUK POD VELENÍM VNUKA JOSEFA ŠVEJKA

díl druhý

SVÍTÁNÍ NAD KLAUNY

53. část
TŘICET ŠEST SYSTOL OD KONCE

- - -

Nové Sedliště - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 02:24
(ZA 247)

Krajina v okolí Novomlýnského rybníka a Plešivce byla ohluchlá zimou, mráz zpomaloval pohyby všech dozorčích a stráží nedalekého vojenského útvaru a ojedinělé padající vločky tváře lidí i přírody ještě více zklidňovaly. Až před půlnocí odpluly mraky a měsíc v úplňku naplno rozsvítil na nevysoké sněhové vrstvě záplavu stříbrných jisker - noc zvolna stárnula…

Podporučík absolvent Adamec seděl za stolem v malé místnosti na vrátnici hlavního vchodu Vyzývatele. Z poklidného laskavého vzpomínání na civil a z podřimování ho vytrhl zvuk motoru, zvedl oči, před hlavní bránu mířilo silnicí od Boru osobní auto, prudce přibrzdilo a smykem předjelo až před vchod. Ještě zcela nestálo, když z jeho zadních dveří vyskočila dvojice mužů v maskáčích. Podporučík sáhl na telefonní sluchátko vnitřní poplachové linky, ale okamžitě slyšel velmi důrazný rozkaz: "Okamžitě to položte !" Pohlédl k otevřeným dveřím místnosti, bez zaváhání uposlechl - díval se do ústí hlavní dvou pistolí. Ničemu nerozuměl, tápal v myšlenkách, rozhlížel se jako v pasti…
"Klid! Klid, soudruhu absolvente! Toto není přepadení. Jsem podplukovník Trsák z ministerstva národní obrany. Zde je můj průkaz..."
"Soudruhu podplukovníku, vtrhli jste k nám jako do akčního filmu, musím vás ohlásit, mám své rozkazy," vysvětloval podporučík, prohlížel si průkaz s fotografií zničenou kulatým razítkem...
"Jste hluchej!" zařval podplukovník. "Kromě soudruha ministra o nás nikdo neví - a tak to také zůstane! V klidu zde budeme čekat, za několik minut sem dorazí dalších sedm osobních vozů naší ministerské kontroly…"

- - -

Nové Sedliště - ložnice absolventů 12. tankové roty - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 02:48
(ZA 247)

"Včera bylo těžké celou noc probdít a dnes je ještě těžší usnout," pomyslel si Jan Rosa v polospánku, za dveřmi znovu slyšel plíživé kroky svobodníka Machačíka. V posledních dnech až otrocky spolehlivý a nekonfliktní střelec nastupoval do služby dozorčího roty každý druhý den, na rozdíl od ostatních téměř nespal - zdálo se, že nepotřeboval spát, přecházel po chodbě - A TAKÉ se spolu s ostatními měnil v robota.
Na náramkových hodinkách Jana Rosy svítily zelené číslice 02:36, jako by se mu vysmívaly. Podporučík se s nelibostí obrátil od okna do místnosti, ležel na své železné posteli se zelenými matracemi, jeho oči bloudily šerem nouzového osvětlení. Sám nevěděl proč si znovu a znovu prohlíží holé zdi místnosti, dvě kovové dvojskříně vpravo vedle dveří, starý stůl se čtyřmi židlemi uprostřed, pět černých stínů nočních stolků u stěn, jednu prázdnou a čtyři obsazené vojenské postele… Na nejbližší oddychoval Jirka Pilot, v opačném rohu Marian Braniak a vedle dveří výkonný praporčík Petr Smrž. Všichni spali oblečení v kompletních maskáčích. Každý muž, který měl u útvaru vyfasovanou uniformu, si ji oblékal namísto pyžama, aby - kdyby toho bylo doopravdy třeba - "smyslně" splnil nesmyslnou časovou normu poplachu. Vojáci si v noci rozepínali jenom pár škrtících knoflíků a také široké opasky s pěticípými hvězdami na kovových přezkách, uléhali do zelených vojenských spacích pytlů, které s tělem uprostřed po zapnutí připomínaly mohutné zámotky, kokony a kukly, které ukončily svůj vývoj a nyní jen vyčkávají a podřimují, podřimují a vyčkávají…
Kroky na chodbě utichly, Jan Rosa znovu a znovu nutil sám sebe ke spánku, usilovně v duchu počítal početné stádo oveček. Bílé kudrnaté ovečky mírumilovně a spořádaně procházely pomyslnou bránou ověnčenou vavříny, ale za ní - na hranici vědomí a snů, kam již mnozí neviděli, se měnily v pochodující stomilimetrové tankové náboje: "Jedno sto jedna, sto dva, sto tři, sto čtyři, sto pět, sto šest..."

- - -

Nové Sedliště - budova štábu - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 03:48
(ZA 247)

Absolvent ČVUT Praha - podporučík Lipovský bděl místo nadporučíka Mašty u služebního okénka dozorčích útvaru. Mašta si ve službě dozorčího útvaru ve dvacet dva hodin uložil hnědé kanady pod radiátor ústředního topení, zatáhl za sebou závěs a v nevelkém výklenku kanceláře se svalil na téměř domácí otoman očalouněný žlutou zašlou látkou s několika propálenými otvory od doutnajících cigaret, okamžitě tvrdě zařezával. Chrápal neobyčejně hlasitě a tvářil se spokojeně jako nemluvně.
Podporučík Lipovský nakopl otoman současně s prvním zavrzáním vchodových dveří. Ležící postava dozorčího útvaru vztekle zabručela, nadporučík si přetáhl deku přes hlavu - a nevstával. Na židli sedící podporučík do otomanu kopal znovu a znovu s neobyčejnou chutí, sedmé kopnutí bylo tak prudké, že konstrukce lůžka povážlivě zapraskala. Nadporučík se posadil, vybafl: "Co je!"
"Soudruhu nadporučíku, vstávejte, děje se vám tady na chodbě něco moc a moc divnýho!" hlásil podporučík a namířil nadporučíkovi silný šajn baterky přímo do očí.
Oslněný a šokem probuzený dozorčí útvaru zprvu viděl pouze modrozelená a žlutá kola, naprosto netušil, kde je, kotouč baterky mu připomínal měsíc v úplňku, na který se zadíval dvě hodiny před půlnocí a pět minut před usnutím, když jeho disk na chvíli uvízl mezi mraky…, slova svého pomocníka vůbec nevnímal. Až s příchodem posledního cizího důstojníka do chodby budovy štábu se Maštovi vrátil zrak i vědomí. Strach mu mezitím natolik svázal neobuté nohy, že se neodvažoval vyjít na chodbu. Stál v zelených ponožkách na PVC kanceláře za služebním okénkem, z chodby byla vidět pouze horní polovina jeho těla, ale celý palec jeho levé nohy se rozhlížel po podlaze uvnitř služební místnosti velkou dírou v bavlněné ponožce a vysunoval se ven stále více a více - stejně jako se vysunovala hlava nadporučíka ze služebního okénka do chodby. Mašta přejížděl pohledem cizí důstojníky a přitom velmi opravdově, hlasitě a důvěryhodně úpěl. Obvyklá rozhodnost bosého nadporučíka se tříštila a stále rychleji ustupovala demobilizujícímu zděšení.
"Tuhle hrůzu si musím vyžrat právě já!" znovu a znovu prolétalo jeho hlavou. "Něco tak příšernýho jsem v životě ještě neviděl!" V průběhu několika sekund zrudl, zbledl, rozklepal se do podivných vibrací…
"Soudruhu nadporučíku, přivedl jsem dvacet osm důstojníků "obrovské" ministerské kontroly. Vyslal ji k nám tajně přímo soudruh ministr národní obrany. Velícím důstojníkem je -," zadrhl při hlášení dozorčí vchodu, odvrátil se od nadporučíka ke kontrole: "Soudruzi, promiňte, zapomněl jsem - , kdo z vás tady má největší šarži?"
"Plukovník Brázda!" prohlásila nejvíce se mračící postava a vřítila se do kanceláře dozorčího útvaru jako ničivá povodeň. "Vy -, soudruhu nadporučíku! Vy jste tady chrápal jako křeček," řval plukovník a prohlížel si rozestlaný otoman se zmuchlanou zelenou huňatou dekou. "To je ale strašnej kutloch. Vaše chrápání bylo, soudruhu, slyšet až na hlavní bráně! Odmalička mám výbornej sluch - asi jako fenek - víte! Víte vy, co je to fenek -? Ne, vy nevíte vůbec nic! Nevíte ani, jak se vítá hodnostně vyšší! Neznáte své povinnosti! OBOUT! Vy -! VY-VY -! Nemáte ani zdání -! Kam teď chcete jít - ?" zpozorněl plukovník uprostřed svého peskování…

- - -

Sotvaže nadporučík Mašta dopnul poslední přezku kanady, pomalu se sunul podél zdi směrem k venkovním vchodovým dveřím. Brázdova slova ho zastavila. Už-už měl na jazyku pravdu, že odchází upozornit spící pluk na příjezd kontroly, kterou všichni čekají až za dva dny."
"Vyjádřete se - co nejpřesněji - a jako voják! KAM nyní chcete jít -?" zopakoval plukovník.
"Chléb… ani sůl… tady, soudruzi…, nemám," vymlouval se Mašta. "Rád bych vás uvítal tak nějak lidsky a netradičně - tradičním slovanským způsobem. Ale musím si pro ty propriety dojít - mám je připravený v útvarový kuchyni. Bude to jenom minutka a budu zpět. Zatím se vám bude věnovat můj zástupce -, stojí zde -, je to nadmíru schopný mladý důstojník -, je to absolvent ČVUT - myslím…, že se… jmenuje… Lipovský… podporučík Lipovský."
"Nejsme zde pro legraci!" zařval Brázda. "Věnovat se nám, soudruhu nadporučíku, budete věnovat vy, vy osobně! Vy! VY-VY, VY - bosý křečku! Probuďte se už konečně!" hulákal plukovník. "Probuďte se nebo vám vlastnoručně jednu vlepím!"
"Soudruhu GENErál-plukovníku!" zvýšil hlas dozorčí útvaru, znovu se třásl, ale konečně se postavil do vzorného odevzdaného podřízeného pozoru, plně se vžívaje do role polapeného.
"Nejsem generál! Jsem plukovník, soudruhu!"
"Soudruhu plukovníku," změnil styl projevu Mašta, až v té chvíli nečekaně podával sám hlášení, "dozorčí útvaru - nadporučík Mašta. Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo!"
"Ale stane se, stane, soudruhu nadporučíku!" vpadl do jeho hlášení plukovník. "Vyzkoušíte si s námi řízení bojového poplachu. Až si to tady všechno zorganizujeme -, tak vám ho vyhlááásíííme! Čas nula-nula:nula-nula hodin vyhlášení poplachu určil osobně soudruh ministr na 04:30. Soudruhu nadporučíku, teď sem zavoláte velitele všech stráží - potom už žádný telefony! Z trezoru vyjměte a otevřete obálku s označením "PŘÍSNĚ TAJNÉ! OPERACE KRKONOŠE - CV1!" Postupujte podle instrukcí uvnitř! Já zůstanu zde na štábu, zbývající důstojníci mého doprovodu se s veliteli vašich stráží rozmístí po celém útvaru a budou sledovat plnění časové normy ostrého bojového poplachu…

- - -

Nové Sedliště - budova štábu - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 04:30
(ZA 247)

"Dozorčí všech jednotek!" zachrčely reproduktory dráťáků. "Vyhlašuji bojový poplach! Opakuji! Bojový poplach! Bojový poplach! Čas vyhlášení - nula čtyři hodiny a třicet minut! Opakuji - bojový poplach! Operace Krkonoše! BOJOVÝ POPLACH! BO…"
Dozorčí rot ihned opakovali jako šílení: "Bojový poplach! Bojový poplach! Nástup spojek!" S pomocníky otvírali dveře nevelkých ložnic tankových čet s šesti palandami, rozsvěcovali nouzová BOPO-osvětlení a s neutuchající intenzitou svých hlasivek řvali znovu a znovu: "Bojový poplach! Nástup spojek!"
Dokonale oblečení vojáci rozepínali zipy a vylézali z kokonů spacáků jako mohutní naštvaní a nebezpeční brouci, obouvali se, někteří z nich zakrývali okna světnic zelenými huňatými dekami - a přibíjeli je kladivy přímo k dřevěným rámům oken obyčejnými hřebíky. Spojky opustily útvar. Budovou praporu se šířily vzteklé výkřiky:
"Kterej kokot nás zase budí"
"Boha jeho, proč nás nenechají alespoň jednu noc normálně vyspat?"
"Další zajebanej nácvik…"

- - -

Podporučík Rosa se probudil okamžitě po výkřiku první slabiky "Bo-", mnohokrát procvičovanými pohyby vytáhl oblečené nohy z vojenského spacího pytle a vsunul je přímo do kanad stojících na PVC vedle lůžka. Několika stereotypními otáčkami svinul svůj spacák, z nitra železné skříně vytáhl kompletně sbalenou plnou polní a visacím zámkem skříň mechanicky zamkl. Oblečený, vyzbrojený a s plnou polní se postavil na chodbu vedle stolku dozorčího roty - od vyhlášení BOPO uplynulo 152 vteřin.
"Jsem skutečně za dvě a půl minuty připraven jít kamkoli -?" ptal se sám sebe. Několik dalších sekund byl ochromen zjištěním, že na něho neřve nadporučík Messarosz, že třicet centimetrů od jeho ucha nestojí ani jiný voják z povolání praporu, že se i z těchto důvodů s největší pravděpodobností jedná o ostrý poplach - a velení rotě zůstalo pouze na něm. Vteřin přibývalo, neurčité obavy a podivná tíže odpovědnosti nové situace změnily jeho hlas, najednou nebyl mdlý a slabý jako při nekonečných pěších nácvicích v uplynulých týdnech. Podporučík si to sám snad ani neuvědomoval, ale jeho rozkazy zněly až příliš opravdově, hecařsky, pronikavě a vlezle jako nejvážnější morová výstraha, kterou nelze nesplnit: "Dvacet čtyři minut!"
Podle plánu výjezdu a časové normy zbývalo do výjezdu posledního vozidla z autoparku bojové techniky a do ideologicky proklamovaného dopadu první jaderné rakety protivníka pouhých dvacet čtyři minut. Vojáci "uvěřili" povelům - a každý další splněný rozkaz umocňoval předcházející:

"První četa pro zbraně!" (+ 3:10)
"Druhá četa pro zbraně!" (+ 3:40)
"Třetí četa pro zbraně!" (+ 4:10)

Zástupy vojáků klusaly přeplněnými chodbami, vyzbrojovaly se pistolemi a samopaly, vojáci se dooblékali, vytahovali plné polní…

"Pohotovostní četa pro náboje a materiál!" (+ 4:30)
"Odchod řidičů a technika roty k technice!" (+ 5:10)
"Zkontrolujte úplnost materiálů BOPO!" (+ 6:10)
"Dvacet minut!" (+ 7:00)
"První četa opustí budovu!" (+7:10)
"Druhá četa opustí budovu!" (+7:20)
"Třetí četa opustí budovu!" (+7:30)
"Devatenáct minut!" (+ 8:00)

Budovy tankového pluku tonuly v téměř naprosté tmě nouzových BOPO osvětlení, hučely jako úly rozdrážděných včel, hřměly a duněly zautomatizovanou nadrilovanou lavinou pohybů, zastupující velitelé rot kontrolovali, zda jsou budovy prázdné - najednou schodiště ztichla. Budovy osiřely necelých devět minut od vyhlášení bojového poplachu. Vojáci základní služby, výstroj a výzbroj, hory materiálu… a také mimořádný vztek všech se přesouval do spícího autoparku bojové techniky, aby jej proměnil v běsnící epicentrum…

- - -

Kompletní jednotky do autoparku vbíhaly vnitřní bránou, za kterou svítila na malých semaforech - zelená. A každému vojákovi Vyzývatele ještě více stoupl adrenalin v krvi a potom tep, neboť na všemožných místech probleskovaly nocí zelené ohníčky semaforů jako znásobené oči šelmy a jejich světlo znamenalo jediné - ostrý výjezd s technikou. Zvláštní davová psychóza se stupňovala s každým opakovaným pohledem na malá nepatrná zelená světýlka, do kterých jediný rozkaz plukovníka Brázdy vložil nezadržitelnou TITÁNSKOU moc a sílu - stovky strojů a lidí a tisíce tun hmoty byly uváděny do pohybu…
"Nic již nejde zastavit, cesta zpět byla uzavřena," pomyslel si Jan Rosa, když nasedal do oživlého, ještě promrzlého, ale vrčícího tanku - Martin Dučera stroj nastartoval již před více než třemi minutami. Podporučík stál ve velitelském příklopu, čekal na určený čas a pořadí výjezdu 12. roty. Sledoval dvojici podplukovníků ministerské kontroly, dobře si všiml jejich zřetelného označení na levých pažích, když kolem nich probíhal. Oba důstojníci stáli pár kroků od tanků 4. praporu u výjezdové brány PV-4…
Kromě zelených semaforů v autoparku stále nesvítila žádná světla. Nad tankovým plukem panoval radiový klid, vojenských povelů bylo jako šafránu, ale soukolí bojového poplachu se po desítkách planých nácviků naplno roztáčelo i bez nich. Ve stříbrném pološeru měsíčního světla bylo slyšet slábnoucí dusot stovek lidských nohou, neurčité kovové zvuky, cvakání zámků, otevírání a bouchání dveří, příklopů, vrat... Najednou se zem začala chvět, zavibrovala, rozvlnila se s pohybem pásů prvních tanků, promrzlý vzduch se strašlivě rozduněl a třásl úplně vším a s úplně každým…

- - -

Do ústí široce rozevřených hrdel vrat venkovního oplocení se jako první vrhla vozidla s nejmodernější a nejdražší technikou. Stále nebylo vidět žádná světla, útvar se utápěl pouze v měsíčním světle - a řidiči se orientovali podle infrapřístrojů. Řev motorů a rachot pásů se slil v jedinou přesně koordinovanou vojenskou erupci a výjezdovými vraty vytékaly proudy bojové technika jako láva…
Podplukovník Trsák stál u výjezdové brány PV-4, poslepu si provedl několik poznámek do bílého bločku ve svých rukou, poté jím třísknul o dlaň a vsunul ho do kapsy. "Ne, tady není vůbec nic, co bych mohl zepsout," překřikoval hluk tankových pásů a motorů, byv naprosto hypnotizován sehraností a dosavadním bleskovým průběhem poplachu. Nadskakoval a jásal v naprostém transu jako školák - a postupně se změnil v regulovčíka valící se bojové techniky. V nakažlivě chorobné euforii mával pravačkou před středem svého těla, vykřikoval: "Tak jeďte, chlapci! Jeďte! Zbývá vám ještě devět minut! Devět minut!" Vstupoval a uskakoval, uskakoval a znovu vstupoval do dráhy projíždějících tanků T-72, zavíral a otvíral pěsti a na prstech obou rukou před nimi odpočítával zbývající minuty - ukazoval projíždějícím strojům devítku, osmičku, sedmičku…

- - -

Tanky T-72 druhého praporu jely nocí se zavřenými příklopy a s rozsvícenými - ale lidskému oku neviditelnými - infrasvětlomety. Na cestě - pokryté žulovými kočičími hlavami s namrzlými bílými kšticemi zbytků sněhu - stále zrychlovaly, jako by je do zívajících vrat výjezdové brány táhl mohutný neviditelný elektromagnet. Rychle a nezadržitelně se řítily ven a opouštěly teritorium útvaru, na což podplukovník Trsák reagoval ještě aktivnějšími výskoky, pohyby celého těla, krčil pravou ruku znovu a znovu přes střed svého těla, hlas mu přeskakoval: "Toto je naprosto - fantastické! Famózní -! Skvělé! To jsem - ještě - neviděl! Toto jsem - ještě nezažil! To je ono!" A třicet vojáků základní služby 4. praporu nehybně stálo ve třiceti velitelských příklopech třiceti tanků T-55A čtvrtého praporu jako v divadelních lóžích a sledovalo s obavami nečekané divadelní drama před sebou.
"To je ale vůl!" vyletělo z úst podporučíka Rosy, uvažoval téměř nahlas: "Snad si nemyslí, že ty tanky doopravdy zrychluje on? Žádný řidič ho nemůže pořádně vidět, každý ho v tom oblaku výfukových plynů musí zpozorovat až v posledním okamžiku! A JE TO!" Poslední větu podporučík vykřikl naprosto spontánně. Podplukovník byl sražen levým blatníkem projíždějící Té-sedmdesát dvojky jako moucha, jeho řidič vůbec nezpomalil a najel pásem přímo na něho, bojový stroj se zakousl do lidského těla, mrštil jím na chodník vedle tankové cesty - a sníh pod ním se zbarvoval krví…

- - -

Plukovník Brázda seděl v budově štábu nad stopkami, byl obklopen nejvyššími důstojníky Vyzývatele, měl na ně neurčitý podvědomý vztek a osobně celému Vyzývateli nepřál nic jiného než nesplnění bojového úkolu. Nikdo v místnosti netušil, že si před chvílí vzpomněl i na svého příbuzného - ještě nedávno vojáky 12. roty drasticky šikanovaného vojína Šimčeka. Plukovník se zadíval do očí majora Hrdého, téměř mimoděk začal tiše a provokativně odpočítávat pětice zbývajících vteřin poplachu, a sám nemohl tušit, že jeho počítání nepatří pouze poplachu, ale také srdečním systolám zraněného podplukovníka: "Tři sta, dvě stě devadesát pět, dvě stě devadesát, dvě stě osmdesát pět…"
Ne, nebyly to plukovníkovy stopky, bylo to podplukovníkovo srdce v autoparku, které v té chvíli všem odpočítávalo čas. Norma - stanovená pro splnění bojového poplachu, srdeční systoly podplukovníka Trsáka a vteřiny času, který nepatří nikomu z nás - jako kdyby se slily do jediného a nanejvýš synchronizovaného sprintérského rytmu… Buch-buch, buch-buch… Ještě dvě stě osmdesát systol - a bude konec. Ještě dvě stě sedmdesát pět vteřin - a skončí časová norma pro výjezd pluku. Ještě dvě stě sedmdesát systol bez pomoci - a skončí lidský život. Ještě dvě stě šedesát pět vteřin - A SESYPE SE VÝZVA!

- - -

Ale bylo to neuvěřitelné, nečekané a snad i nesmírně absurdní, ale časová norma bojového poplachu vyhlášeného Vyzývateli v té noci vítězila nad vším - i nad lidským životem.
Podplukovník Macháček v autoparku stál na opačné straně tankové cesty, snažil se dostat k ležícímu Trsákovi, infarktově nadával a panikařil, platonicky se holýma rukama a blikající baterkou snažil zastavit projíždějící proud bojové techniky. Několikrát v posledních minutách také on v panické hrůze uskakoval před tankovými pásy. Nejen Janu Rosovi se zdála zoufale beznadějná jeho snaha přeběhnout mezi jedoucími tanky pouze a jen na druhou stranu tankové cesty, kde ležel na zmrzlé zemi stín nehybného, podivně zkrouceného a zkrvaveného člověka…
Proudy železa a oceli prošpikované vojáky základní služby stále více připomínaly lavinu. Stroje nacpané lidmi, výbušninami, materiálem, zbraněmi… se valily všemi bránami ven jako nezadržitelný ničivý příval kamení, bahna, vody a ryb… strhávaných a překotně unikajících otvory v protržené přehradě.
"Jaký může mít význam," ptal se Jan Rosa sám sebe, "když se jeden - nyní ležící člověk - snažil ještě více zrychlit pohyb ocelové smrtící laviny - a potom se ji jiný - zatím stojící člověk - pokouší zastavit? Vždyť už stejně není síly, která by nás zastavila - útočí šelmu nyní nelze zastavit. Ale - !" Podporučík se rozhlédl kolem sebe, viděl třicet nastartovaných tanků ve třech proudech po deseti. V otevřených příklopech třiceti tanků 4. praporu stále nehybně stálo dalších dvacet devět velitelů tanků nebo jejich zástupců - spolu s jeho to bylo celkem šedesát očí, které téměř bez mrknutí sledovaly ležící postavu, jako kdyby ležela pouze na jevišti - a nikdo se ani nepohnul. "Proč nikdo z nás nesesedne?" ptal se Jan Rosa sám sebe. "Proč? Proč! Proč také ve mně vítězí zabedněné vědomí splnit rozkaz nad snahou sesednout a ošetřit zraněného člověka? Nohy mám neuvěřitelně ztuhlé! S nehybnými postavami v příklopech tanků kolem sebe podléhám iluzi, že splněním "bojového" rozkazu doopravdy zachraňuji tanky, četu, rotu… a možná i republiku před nepřítelem? Nebo mám - máme - takový strach ze slíbených maxitrestů, nevyjedou-li úplně všechny naše tanky? Ale je také možné, že se v nás všech již "něco" vojenského doopravdy probouzí - anebo civilního a lidského navždy umírá…"

- - -

Podplukovník Trsák v autoparku stále krvácel, plukovník Brázda v budově štábu studoval střídavě obličeje velitele pluku, jeho zástupců, náčelníka štábu…, pokaždé se odmlčel a v nejméně příhodnou chvíli do ticha odpočítával poslední vteřiny: "Sto osmdesát, sto sedmdesát pět, sto šedesát…"

- - -

"Řidič! VPŘED! Martine jeď, krucinál, jeď! Jsme na řadě!" velel Jan Rosa v autoparku. Tankové pásy zarachotily o namrzlé betonové panely, za jeho strojem se do pochodové sestavy řadilo zbývajících devět tanků… Také kompletní dvanáctá tanková rota opustila autopark - byla poslední ze všech.
Jan Rosa se spoléhal na svého řidiče, velitelský příklop otočil hlavním periskopem dozadu, hypnotickýma očima s bušícím srdcem a s rozhozeným vědomím upřeně sledoval ležící tělo člověka - bylo tak nehybné, bezvládné, téměř bez života, jeho srdce ještě tepalo, ale zbývalo mu pouhých třicet devět, třicet osm, třicet sedm, třicet šest systol do konce...