|
VYZÝVATEL aneb TANKOVÝ PLUK POD VELENÍM VNUKA JOSEFA
ŠVEJKA
díl druhý
SVÍTÁNÍ NAD KLAUNY
Základní vojenskou službu jsem plnil u Vyzývatele – bojového útvaru
Varšavské smlouvy a ČSLA na západních hranicích Československa.
Náčelníkem štábu byl v té době vlastní vnuk Jaroslava H. a Josefa
Švejka v jedné osobě. Stovky lidí tehdy – za mohutné mediální podpory
sdělovacích prostředků – dostali rozkaz „být vzorní“ a předat do
rukou vnuka Josefa Švejka elitní tankový pluk…
Všechna skutečná jména a většina míst tohoto příběhu byla změněna.
Jakákoliv shoda jmen je náhodná.
Pokud vám však budou povědomé události a činy, nejedná se o náhodu,
všechny události se staly a činy byly vykonány.
Toto je již 52. část příběhu
PŘIDRÁTOVANÁ UVNITŘ MÍCHAČKY
- - -
Nové Sedliště - VÚ-2424 – ložnice absolventů 12. tankové roty,
25. ledna 1983, 07:36
(ZA 249)
„Chlapi, náš prapor obsazuje speciální jednotka,“ prohlásil podporučík
Pilot. Absolventi se vřítili na chodbu, srazili se s neznámým vojákem,
schodištěm vzhůru běželi další… Vojín Kváček na ně řval: „Chlapi,
neblbněte! Dnes v noci jsme už jeden bojový poplach absolvovali.“
Pak se rozkomíhal svými obvyklými klátivými pohyby, které nezměnily
vůbec nic – budova 4. tankového praporu již byla opět zasažena postřikem
šílenosti. Všichni se rychle podřizovali nezvyklým rozkazům velitele
praporu:
„Prapore na můj povel - NEBRAŇTE SE! To jsou muži z útvaru ÚJeP-1217!
Ne -, nejedná se o žádnou slovní hříčku ani nadávku. Jde o Útvar
Jednajících ve váš Prospěch! Každý ve svém vlastním zájmu okamžitě
stáhněte prostěradlo ze své postele! Vyhrňte do něho obsah skříně!
Uchopte svůj noční stolek! Za deset minut s tím vším nástup na Malý
Strahov! Materiál, který zůstane v budově, bude zkonfiskován – a
vám předepsán k náhradě!“
Vojáci praporu bleskurychle, zručně a důkladně vyrabovali vlastní
skříně, jednotlivě opouštěli budovu ve shrbených a přikrčených polohách,
v jedné ruce před sebou vláčeli noční stolky, druhou rukou přidržovali
na zádech objemné prostěradlové pytle s prapodivně pomíchaným civilním
a vojenským materiálem…
Plocha Malého Strahova zívala svou monumentální velikostí téměř
uprostřed útvaru, byla obklopena čtyřiceti osmi lipami a dvanácti
největšími útvarovými budovami. Na severní straně stála bytelná,
zrekonstruovaná a červeně natřená tribuna, na okrajích nástupiště
zářila žlutá písmena trvalých transparentů:
VYZÝVATEL VÁS VÍTÁ!
VYZÝVATEL JE PŘIPRAVEN!
POD NAŠÍ BOJOVOU ZÁSTAVOU ZÁŘÍ MÍROVÉ SLUNCE
Po slunci nebylo ani vidu – plocha plukovního nástupiště v zimě
připomínala polární pláň. Příslušníci praporu se na ní trousili
v malých skupinkách a třískali nočními stolky i prostěradlovými
pytli o asfalt cudně zahalený nepatrným popraškem sněhu.
„Chci vidět stejné rozestupy mezi nočními stolky!“ řval na vojáky
nadporučík Messarosz, snažil se vojenským rozkazem s nevojenským
obsahem napravit rozvíjející se chaos. Vojáci brblali, hučeli, a
přitom přepečlivě vyrovnávali sto dvanáct nočních stolků do zákrytů.
Budovu praporu pročesávali výsadkáři ze speciální zásahové jednotky
ÚJeP-1217, ale za dvacet minut bylo zřejmé, že nikdo z nich nenašel
ani třísku z předmětu či předmětů, které hledali ve sklepení, na
střeše, v ložnicích mužstva, ve skladu výkonného praporčíka a dokonce
i uvnitř splachovačů WC…
Řádně nabalení kapitáni Galandauer a Bobulák a major Pašek se šálami
na krku zvědavě přihlíželi několikanásobnému přerovnávání vojenského
materiálu, osobních věcí, dopisů, zatajovaných potravin, zelených
kecek vyplněných cukrovím a ponožek vycpaných uzeným… Hromádky se
před vojáky zmenšovaly a zase rostly jako haldy několikanásobně
přetříděné hlušiny. Vojíni i poddůstojníci na řvané rozkazy svých
nadřízených a vyšších vysypávali noční stolky na asfalt a po kontrole
do nich znovu vztekle mrskali jejich původní obsah. Každý vojín,
poddůstojník a absolvent byl vysvlečen do půl těla, osaháván vojíny
speciální jednotky, masírován jimi pod žebry i pod lodičkou a důkladně
prošacován jako právě zadržený mafián…
„Soudruzi,“ velel major Hrdý, „před několika dny se na dvanácté
rotě ztratila pistole. My tu pistoli nyní chceme za každou cenu
zpět. Kdo z vás s ní dnes v noci střílel? Chci slyšet jeho jméno,
chci vědět komu z vás selhaly nervy! Ruším normální výcvik, velitelé
praporů zorganizují pátrací skupiny a prohledají vnitřní prostory
útvaru. Za sebemenší informaci o ztracené zbrani nabízím týden mimořádné
dovolené…“
Jan Rosa s četou nastoupil na dlouhý trávník za kuchyní, začínal
chápat, že celý ten cirkus je kvůli jeho pistoli „Am-3613“, místo
které měl ve skladu zbraní pistoli s číslem „Am-3618“ – již 22 dní.
Čtyřnozí vojáci – náhle osvícení přízrakem mimořádné dovolené –
neobyčejně důkladně a iniciativně „spásali“ znovu a znovu všechny
promrzlé útvarové trávníky, zasunovali zulámané větvičky bezů do
skulin, škvír i myších děr… Ale s ubíhajícími hodinami marného hledání
jejich elán mizel, ztrácel se, upadal, aby úplně nakonec už neměl
kam upadat. Vojáci utrmácení hledáním si sedali na kovové noční
stolky – rozložené pod širým nebem, dostávali večeře do ešusů a
hlasitě nadávali. Z nástupiště – jehož plocha byla celý den přísně
a neprodyšně střežena příslušníky speciální jednotky – se poztrácely
ešusy, lodičky, maskáče, čerňáky a další materiál.
„Nejenom, že se pistole nenašla, ale stále zde hrozí další krádeže,“
uvědomil si Jan Rosa a bůhvíproč se smál svým myšlenkám: „Vojáci
čtyř tankových praporů Vyzývatele celý den marně hledali ukradenou
pistoli a vojáci z podpůrných jednotek pluku se mezitím snažili
tentýž celý den ukrást alespoň něco menšího ze stovek předmětů,
které byly v zákrytech vyrovnány na mizerně a lajdácky střežené
ploše Malého Strahova.“
„Honzo, Úúúújep-ptáci nás ojep-bali,“ vykřikoval vojín Kváček,
ve tváři měl obvyklý vyplašený kukuč a v srdci naivní iniciativu,
každého informoval: „Víte, že ti chlápci ze speciálních jednotek
byli velice ochotní? Za krabičku cigaret ztratili sluch i zrak.
Machalíkovi a Bubelkovi se dokonce ztratily celý noční stolky s
veškerým jejich obsahem – přímo před očima Úúúú-jebáků! Kvůli osobám
jednajícím v náš prospěch nyní nemají výstroj ani dopisy z civilu
a jsou pěkně rozdráždění…“
Ale podráždění nebyli pouze vojáci. Také veliteli pluku v těle
vřela a kypěla žluč, jeho slova zhořkla obavami, opakovaně vyhrožoval:
„Vojáci, pistole se nenašla. Všichni budete stát na tomto nástupišti
tak dlouho – dokud se pistole nenajde! Žádný voják si v noci nesmí
sednout ani lehnout. Nikdo nebude kouřit a nesmí opustit plukovní
nástupiště. Také já zde budu celou noc, a protože útvarové lípy
nyní v lednu nemají žádné listí, tak z oken své kanceláře uvidím
- I V NOCI – na každého z vás. Arma bude zavřená, na záchod budete
chodit v doprovodu příslušníka speciální jednotky se samopalem v
zádech -, ale nechci slyšet už žádné nečekané noční výstřely!“
Příslušníci pluku se při projevu majora Hrdého smáli, za dvě hodiny
je smích přešel. Bylo zřejmé, že rozkaz bude výjimečně a naprosto
dokonale splněn.
Již při prvních náznacích porušení rozkazů se pod některým ze čtyř
světlometů v rozích nástupiště ozval vzteklý řev některého unaveného,
nevyspalého a přetaženého vojáka z povolání. Jan Rosa s Jiřím Pilotem
stáli s vojáky základní služby na nástupišti, také na ně dopadaly
ŘVANÉ, stále absurdnější, hysteričtější a vulgárnější rozkazy zelených
dinosaurů. Prvních deset procent rozkazů bylo ještě snesitelných:
„Říkám ti snad jasně, šmejde, aby sis na ten stolek nesedal!“
„Tu cigaretu rozšlapej, prevíte, nebo si tě podám!“
„Všichni záklaďáci jsou líní zmetci. Stůj rovně, ty grázle! Prozraďte
už konečně toho jednoho blbce! Který hovado mohlo udělat takovou
pitomost!“
„Nějakej Sapfó – Zlesbysyn v noci prostřelil okno tajný spisovny
ve třetím patře budovy štábu – a vy ho ještě kryjete!“
Všechny ostatní nadávky byly mnohem a mnohem jadrnější, vulgárnější,
masožravější… A přesto - třetí hodinu po půlnoci - začala nad vojenskými
nadávkami a „rozkazy“ vítězit příroda. Byly nula-tři hodiny a dvanáct
minut, když začalo hustě sněžit.
- - -
Nové Sedliště - VÚ-2424 – nástupiště Malý Strahov, 26. ledna 1983,
06:20
(ZA 248)
Na ránem se všichni váleli ve sněhu, seděli zasněžení na zasněžených
nočních stolcích - nad ještě více zasněženým materiálem mizejícím
v přívalech sněhu. Velitel pluku – vidouce záplavu bílých soch –
se nenamáhal, aby kohokoli stavěl do haptáku, velel přímo a bezprostředně
všem ležícím, stojícím, vrávorajícím a zachumeleným vojákům mezi
zachumelenými noční stolky, vojenským materiálem a osobními věcmi
vojáků. Bylo na něm vidět, že spal velmi málo nebo nespal vůbec,
přesto jeho hlas postrádal sebemenší náznak únavy: „Vojáci! Jak
vidím, všichni už toho máme dost – a mně z vás navíc dochází trpělivost!
Dávám vám nyní všem dvě hodiny klidu. Můžete si zde sednout do sněhu,
kdo je čuně – tak si do něho může i lehnout a třeba i spát. Můžete
jít i do Army. Můžete kouřit. Můžete jít BEZ doprovodu příslušníka
speciální jednotky na WC do budovy štábu. Za dvě hodiny se přijdu
znovu zeptat, kde je pistole.“ Až v té chvíli se hlas majora Hrdého
zlomil, změnil se ve velmi rozčílený. „Když nebudu… za dvě hodiny…
vědět, kde je hledaná zbraň, mohu vám… už nyní sdělit, že všechno,
co jste dosud zažili, je jen nevinným dětským hraním… v porovnání
s tím… až se sem za dvě hodiny budu muset vrátit… a stále ještě
nebudu vědět…, kde je pistole… Potom se – vy všichni – před cestou
na tankodrom Koupaliště – převlíknete do čerňáků… A TAM – POTOM
– !“
Věta velitele pluku zůstala nedokončena, ale nejenom Jan Rosa si
představoval cosi nestvůrně, nelidsky a čertovsky příšerného. Rozhlížel
se kolem sebe, každý voják měl pod sebou kolečko vydupané ve sněhu
a na sobě téměř všechny oděvy, které mu armáda přidělila. I štíhlý
vojín Noha se podobal kouli. Na těle měl bílý nátělník a na něm
další dva, tři zelené košile, čerňáky, sako vycházkové uniformy
a úplně nahoře maskáče – jako všichni. A probděná NOC – strávená
v téměř deseticentimetrové vrstvě sněhu a ve vzpřímené poloze –
velice účinně posunula vojínům, poddůstojníkům a absolventům pořadí
životních potřeb i hodnot. Sednout si, vykouřit cigaretu a hlavně
spát v teple se pro ně pomalu stávalo nejdůležitějšími událostmi
na světě –, kromě vojína Kváčka, který si v roztržitosti sobě vlastní
stavěl třetího sněhuláka.
- - -
Nové Sedliště - VÚ-2424 – budova 4. tankového praporu, 26. ledna
1983, 08:30
(ZA 248)
Po dvou hodinách se na plukovním nástupišti neobjevil major Hrdý,
ale dostavil se major Pašek, pronesl velice stručně: „Vojáci! Pistole
se našla! Všechny roty budou mít nadále zredukovaný výcvik. Večerka
se posunuje z 22,00 hodin na 19,00. Možná již POZÍTŘÍ nás čeká ostrý
poplach – tak se koukejte všichni vyspat, ať si při něm někdo zbytečně
nerozbijete hubu. Velitelé rot, velte rozchod!“
Příslušníci 4. tankového praporu Vyzývatele vyhrabávali ze sněhu
své věci, vraceli se do budov, ve kterých ukládali sněhem navlhlé
předměty zpět do skříní.
K večeru po celém praporu letěla věta: „Pistoli vzal Noha, pistoli
ukradl Noha - Noha ze 2. čety 12. tankové roty.“
„Jirko, můžeš jít se mnou?“ obrátil se po večeři Jan Rosa na Jiřího
Pilota. „Chci se zeptat Adama, proč vzal právě moji pistoli?“
„Tak pojď! Jdeme,“ prohlásil podporučík Pilot.
Vojín Adam Noha ležel na své posteli, byl zkroucený, podřimoval,
a neměl daleko k pláči. Okamžitě, jak uviděl absolventy, začal hystericky
řvát: „Táhněte pryč, vy blbci jedni špagátský! Táhněte, odkud jste
přišli! Jenom kvůli vám mně na štábu tři hodiny vyslýchali a tak
děsně mně vyhrožovali vojenským prokurátorem.“
„Půjdeme, Adame, půjdeme, ale předtím bychom se tě rádi na něco
zeptali,“ vysvětloval podporučík Pilot.
„Já vím, budete ze mně zase tahat rozumy jako ještě před hodinou
ti blbci na štábu. S nimi jsem mluvit musel, na vás kašlu. Povídám
– táhněte, odkud jste přišli! Všechno je to stejně jenom kvůli vám...“
„Adame!“ řekl Jan Rosa.
„HOVNO! Neser mě, ty špagátskej bonzáku, a vypadni, ty SVI –!“
„ADAME -! Půjdu - až mně řekneš –! Byla to náhoda? Nebo chtěls
ve skladu zbraní ukrást právě moji pistoli?“
„Tobě nebudu vysvětlovat vůbec nic,“ odpověděl vojín, ale po tvářích
se mu začaly koulet tři velké slzy, „stejně mě zavřou.“
„Adame, mrzí mě, že dostaneš trest. My s Jirkou velet musíme, ale
možná právě proto bychom se za tebe mohli přimluvit, pokud všechno
byla jenom klukovina. Adame, byla to moje pistole! Chci vědět, proč
jsi ukradl právě moji pistoli? Chci to vědět dřív než si mě znovu
zavolá velitel pluku…“
„Neukradl jsem vůbec nic. Byl bych ji stejně vrátil.“
„Tak proč -? PROČ -?“
Trvalo ještě deset minut než se vojín Adam Noha rozpovídal, mluvil
přerušovaně, podrážděně, byl přeplněný výčitkami, lítostí a podivnou
bolestí. „Chtěl jsem, aby... byla legrace. Zdeněk – tedy podporučík
Roj – mně vypravoval, jak jednomu spolužákovi na vysoký schovali
pistoli, jak se klepal strachem..., jak z něho měli všichni srandu...
Byl to Rojův nápad, nenávidí vás, protože jste stejní podporučíci
jako je on. Honzo, mysleli jsme si, že se rozklepeš, že tě budou
vyslýchat, obviňovat, že se sesypeš – a potom nám dáš pokoj.“
„Proč –? Co jsem vám udělal? Co jsem ti udělal?“ ptal se podporučík
absolvent Rosa.
„Nic a všechno - seš dokonalej špagátskej vůl. Štve mě, že nám
celý dny velíš, že tě musíme poslouchat při každým nácviku poplachu,
když si na jiných rotách žádnej špagát nedovolí ani pípnout. Myslel
jsem si, že si tvůj strach a trest s ostatníma - i s podporučíkem
Rojem - vychutnáme, ale Roj je teď zamilovanej hajzl. Na všechno
tady kvůli tý svý Daniele kašle, dala mu nůž na krk… buď ona nebo
vojna… a ten šmejd si vybral Danielu. Ale Daniela o něm neví vůbec
nic… bude se strašně divit… až ho doopravdy pozná.“
„Takže - tys chtěl potopit jenom mě a málem se ti podařilo potopit
Výzvu a tím i celý pluk. Tohle ti velení jen tak nezapomene.“
„To je mně jedno. Všechno na vojně je mně už jedno,“ řekl vojín
Noha zoufale a ještě více se na svém vojenském lůžku zkroutil jako
hromádka neštěstí.
„Zajímalo by mě, jak se ti podařilo vzít moji pistoli ze skladu?“
„Jak -? Jednoduše! Pamatoval jsem si její číslo, výkoňák nás vždycky
do skladu zbraní pouští najednou, každej si vybereme pistoli podle
čísla a až potom mu ji podepíšeme do knihy zbraní. Šel jsem si pro
zbraň dvakrát a podepsal se jenom jednou, nikdo si toho nevšiml.“
„Hmmm -, opravdu snadný způsob. A kde vůbec byla ta pistole skoro
celý měsíc?“ zeptal se Jan Rosa nahlas a pomyslel si: „Při vydávání
zbraní občas skutečně panuje chaos, zbraně nám zevšedněly. Kvůli
každodenním nácvikům poplachů a ostrým střelbám se vydávají a znovu
ukládají i čtyřikrát denně…“
„Nevím...,“ řekl pomalu vojín Noha. „Boha jeho, nikdo by nic nevěděl,
nikdo by ji nehledal, kdyby Roj nežvanil, kdyby nic nehledal – a
nestřílel.“
„Takovou blbost by neudělal! Roj střílel z mojí pistole -? Jak
se k ní dostal?“
„Nevím! Já to nevím – NEVÍM! Schoval jsem ji za uvolněný kámen
v podezdívce schodiště. Jenomže –, když jsem si pro ni za týden
šel, abych ji vrátil do skladu – už tam nebyla. A ty, špagáte -,
tys měl ve skladu jinou. Nikdo nevěděl… a nechápe…, jak ti… to mohlo…
projít… Pistoli jsem dal za kámen – a ona zmizela…“
„Zmizela -? Kam zmizela?
„Byla prý zabalená v igelitových sáčcích a přidrátovaná uvnitř
míchačky na beton v přístřešku za třetí eRTéZetkou, ale do míchačky
jsem ji já nedal! Jak se dostala tam – tomu já nerozumím, to já
vůbec nechápu! A našel ji tam „náhodou“ podporučík Roj!“
„Byla klika, že ji náhodou našel!“ prohlásil Jiří Pilot a zatřásl
se zimou při vzpomínce na sněhem prochladnou noc.
To nebyla náhoda. Na štábu pluku ze mě nic nedostali, ale vám to
řeknu… Ke krádeži mě přemluvil podporučík Roj – a potom se sám podělal
strachem. Poslal za mnou toho svýho přiteplenýho nabíječe, aby mě
hlídal. Včera v noci spolu byli zase v extázi, a když prostřelili
okno na štábu, vyděsili se, pistoli dali do míchačky… A dnes ji
tam - „náhodou“ - objevili -? TO URČITĚ – tak tomu by věřil jenom
naprostej idiot,“ vykládal nakvašeně vojín Noha, bylo na něm vidět,
že se potřeboval vypovídat, pokračoval: „Ještě včera byl Roj jedinej
důstojník, kterýmu jsem tady na vojně věřil. Měl jsem ho opravdu
rád, a on mě podvedl s Lukášem Suchým,“ zašeptal dvojsmyslně a dlaň
pravé ruky si přiložil na hrudník tak, že pod ní cítil mimořádně
zrychlenou srdeční arytmii. „Ještě včera bych kvůli Zdeňkovi udělal
všechno – ÚPLNĚ VŠECHNO! Teď už tady NEVĚŘÍM NIKOMU.“
„Díky –, tak to mně už stačí,“ pronesl Jan Rosa pomalu a znechuceně,
společně s Jiřím Pilotem odcházeli z ložnice usínajících vojáků,
myšlenky měli nadmíru rozvířené. Podporučík Pilot zhodnotil posledních
dvacet čtyři hodin větou: „Ještě chvíli budeme nacvičovat poplachy
a takhle blbnout – a nikdo z nás už nebude normální.“
Poslední úvahy podporučíka Rosy před usnutím nebyly příjemné: „Nejen
pistole – my všichni jsme přidrátovaní uvnitř útvaru jako v obrovské
míchačce společně s tanky, s důstojníky, s politruky, s každodenními
fraškami i se zaměstnáními podle pastelkami vybarvených rozvrhů,
s politickým školením mužstva, se šokujícími protichůdnými názory
a ještě protichůdnějšími rozkazy… Naprosto všechno přesně naplánované
se mění minutu po minutě – pouze barva pastelek na týdenním rozvrhu
zůstává stejná a neměnná alespoň jeden jediný týden. A přitom se
bezedný velebuben míchačky Celoarmádního Vyzývatele již delší dobu
stále rychleji otáčí, hněte nás a mísí, aby z něho možná již pozítří
– po vyhlášení poplachu – vypadla ŠELMA.“
|
