Martina Bittnerová

Zapomenutá Bohuslava Rajská

Antonie Reissová (1817-1852) pocházela z pražské kupecké rodiny. Měla dvě starší sestry Johanu, provdanou Fričovou a Karolinu, provdanou Staňkovou. K níž se přestěhovala po smrti své matky roku 1836. Obě sestry vedly v té době módní salóny, kde se scházeli vlastenci a umělci.

Antonie vyrůstala v tradičním konvenčním měšťanském prostředí. Nicméně Antonie byla velice nadaná, organizačně i pedagogicky schopná. Ve své době se považovala za nejvzdělanější Češku. Podařilo se jí totiž složit učitelské zkoušky na pražské normální škole r. 1843. Pod vlivem vzdělávacího úsilí K.S. Amerlinga (1807-1884), který založil vzdělávací ústav Budeč, kam své syny posílala i Božena Němcová, zažádala roku 1844 ke gubernii o povolení otevřít vzdělávací ústav pro dívky od 5 do 18 let. Povolení dostala a najala si 3 místnosti ve Vodičkově ulici č. 132, kam dívky docházely. Samozřejmě se snažila jako jiné vlastenky i o činnost v oblasti literatury. Proto si zvolila pseudonym Bohuslava Rajská. Nicméně její literární pokusy zapadly spolu s pokusy dalších vlastenek v zapomnění. Reflektovaly příliš svou dobu a dnešního čtenáře by neoslovily.

Ještě než se rozhodla pro vlastní pedagogické působení, navštívila výchovný ústav ve Vídni r. 1841 a pak v Prešpurku ústav Štúrův. Chtěla poznat již fungující vzdělávací ústavy za účelem nasbírání praktických zkušeností pro vlastní pedagogickou praxi. V Prešpurku se zúčastnila výletů s mladými vlastenci tzv. Štúrovou družinou. Těmito setkáními se utužovaly vztahy mezi českými a slovenskými vlastenci. S Antonií cestoval i její švagr. dr. Staněk, který Štúra pozval do Prahy. Štúr do Prahy za rok přijel a po něm i studenti, mezi nimiž byli i bratři Hroboňové. Pro Antonii se tato návštěva stala osudovou. Samuel Bohdan Hroboň (1820-1894), mladý básník, nezůstal lhostejný vůči půvabům výjimečně krásné Antonie. I Antonie se do nespoutaného básníka zamilovala. Hroboň se vrátil na studia do Halle a psal Antonii vášnivé a zamilované dopisy, kde velebil chvíle strávené v její společnosti v Praze.

Počátkem roku 1843 začala ke Staňkům docházet Božena Němcová. S Antonií se brzy spřátelila. A zůstala jí přítelkyní až do konce jejího krátkého života. U Staňků se také občas objevoval při svých návštěvách Prahy F. L. Čelakovský (1799-1852), básník a profesor slovanské filologie na univerzitě ve Vratislavi. Bohužel se nacházel už za autorským zenitem. Jeho nejlepší autorská léta odvál čas a on se musel ohánět, aby uživil své čtyři děti a ženu. Manželka, zřejmě unavená porody a péčí o "slovanského pěvce" a potomstvo, těžce onemocněla a 17. 4. 1844 zemřela. Na smrtelném loži žádala Čelakovského, aby se oženil s Antonií, v níž spatřovala ideální matku pro své děti. Čelakovský po její smrti nelenil a vydal se naplnit hořký osud mladé a nadané dívky. Odjel do Prahy a požádal Antonii o ruku. Prakticky míjel u Staňků Hroboně, jež přijel vyznat Antonii lásku. Antonie si nevěděla rady. Sestry ji přemlouvaly, aby se vdala za solidního a zajištěného Čelakovského. Antoniino srdce však říkalo něco jiného, ačkoliv se rozumně obávala existenční nejistoty po boku Hroboně, který měl pouze slíbeno učitelské místo. Když jí Němcová, před svým odjezdem do Zaháně, navštívila, nalezla svou přítelkyni ve smutku a zoufalství. Svěřila se jí se svým trápením. Mluvily spolu dlouho do noci. Na druhý den (8.8. 1844) napsala Antonii dopis. Tento dopis patří k prvním zachovaným z pera Boženy Němcové a Antonii ovlivnil v jejím konečném rozhodnutí. Dovolím si z něj dovolím ocitovat.

" Velice mně milá přítelkyně!
Bolně mě včera Vaše slova dojaly, a neustále se v mém srdci ozývají. Vím jak těžko je v té věci radu dáti, ale co mohu, a jak myslím, to chci Vám zjeviti, zda-li s Vámi nesouhlasím, nuže, odpuste mně.
Je-li to opravdivá láska, ta vášeň, pro kterou člověk na vše, co se v cestu klade, zapomene, jemuž předmět milený jedinkým cílem blahostí jest, je-li to taková láska, jenž pro H-cítíte, tedy jsou moje slova marná, známť touhu po vnadné růži, pro kterou rády saháme, ať by i trny její nás píchly. Ale je-li to láska, kterou chcete pro vlast, pro naši věc obětovat, ctíte-li v něm jen mučedlnika slovanského národu, pro nějž tak velkou ztrátu my Vámi zde by jsme utrpěli, o to prosím Vás nečiňte, uchylte se k druhé straně, kde více působiti můžete, kde slávu celého českého národu udržíte, otce rodině a rodinu k radosti otce, a pro svatou naši věc, pomyslete co na té roli pro nás pracovati můžete, víte, že muž byť by sebe slavný byl, nesvede tolik, co rozumná žena, a Vy s Vaším nadáním, tou vroucí láskou k drahé vlasti, když Vy se co skvělá hvězda na té tmavé obzoře objevíte, kdo nebude bažit, by jen jediný paprslek toho blahodějného světla dosáhl!-věřte, Vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete. Ve Vás skládají celou svou naději mnozí-mnozí (což jsem ovšem nikdy říci nechtěla )zdali Vy jej neochráníte, kdo by to mohl?aby pro nás nebyl ztracen."

Antonie si psaní pročetla několikrát a na jeho základě svolila ke sňatku s Čelakovským. Čelakovský požádal malíře J. V. Hellicha (portrétoval i na přání dr. Staňka Boženu Němcovou) o portrét Antonie, jehož originál si vyžádal pro sebe, jednu kopii daroval pro Staňkův salón a druhou Hroboňovi. Jak to bylo od něj šlechetné. Aby se vůči němu nezachoval rádoby velkoryse, když získal ženu, která v srdci patřila jinému. Sňatkem 2.5. 1845 rezignovala Antonie na své dosavadní úsilí, protože odešla s manželem do Vratislavi. Vdala se z rozumu a z vlastenecké povinnosti. Čelakovský ji ve Vratislavi připravil peklo na zemi. Projevoval se silně despoticky. S přibývajícím věkem u něj sílila mrzutost a nesnesitelnost. Takhle si asi Němcová božského pěvce nepředstavovala. Antonii zabrala veškerý čas starost o domácnost a děti. Čelakovský, velký umělec, vzdělaný člověk, jí zakázal mít doma i klavír! Malou útěchou a ostrůvkem úniku pro ní byla korespondence s Boženou Němcovou. V dopisech se snažila působit vyrovnaně a spokojeně. nikdy si nestěžovala. Nikdo by jí ani nevěřil, že z tak obdivovaného člověka se vyklubal zlý mrzout. Prožívala velkou osobní tragédii. Často ve vzpomínkách utíkala k Hroboňovi a ke svým pražským přátelům.

V roce 1849 se vrátila Antonie s mužem do Prahy. Dostal totiž nabídku přednášet na pražské univerzitě. Tato změna nepřinesla nic pozitivního. Čelakovský si stěžoval na drahotu v Praze a stýskalo se mu v tomto směru po Vratislavi. Přátelé zaregistrovali, že v manželství Antonie není něco v pořádku, ale měla s Čelakovským už dvě děti a kam by šla, kdo by se o ní staral. Být v té době samoživitelkou znamenalo pomalu skandál. Sama Antonie se svým osudem se pokorně smířila. Třetí děťátko, holčička, zemřela brzy po narození. Antonii smrt dcery definitivně zlomila, nakazila se tuberou a 2.5. 1852 odešla ve 35 letech (stejně jako první žena Čelakovského) na "onen svět". Čelakovský ji přežil jen o tři měsíce.

Zatracovaná i milovaná Karolína Světlá

Karolina Světlá se narodila 24. 2. 1830 jako Johana Rottová. Její tatínek, Eustach Rott, přišel do Prahy z Českého Brodu. Po vyučení v obchodním domě, si zařídil vlastní obchod, čímž se zařadil do staropražského měšťanstva. Rottovi bydleli na Starém Městě na pravém vltavském břehu v Poštovské ulici, která tehdy rozhodně nepatřila k vznešeným pražským čtvrtím. Johanka chodila do německé školy, kde se odehrály i její první autorské pokusy v němčině (jinak psát neuměla). Tyto texty jako závadné posílal učitel jejímu otci a ten ji pak za ně plísnil. Nicméně ve svých pokusech pokračovala dál. Tajně doma tvořila do zvláštního sešitu. Když ho omylem vzala do školy, dostal se opět do rukou učitele. Ten objevil v Johance velký literární talent, což se tehdy bohužel považovalo za hanbu a neštěstí. Celou záležitost oznámil jejím rodičům. Ti ji ze školy vzali a učila se pak jen doma francouzštině a hře na klavír. Zbytek času musela věnovat ručním pracím.

Zhruba kolem dvanácti let si začala vést deník v češtině, aby se v ní lépe pocvičila. Nicméně deník našel otec. Musela mu odpřísáhnout, že už nikdy nevezme pero do ruky. Ale Johanka chtěla alespoň číst, když jí psát zakázali. Osud ji vyslechl v podobě osoby policejního komisaře Josefa Kreuzmanna, který ji vzal do svého bytu v budově pražské policie a tam ji umožnil pravidelnou četbu německé literatury. Zde mne napadá paralela s Boženou Němcovou, jež se zhruba ve stejném věku seznamovala s literaturou na zámku ve Chvalkovicích. Němcová ale vyrůstala na venkově v souznění s přírodou, ponechána sama sobě. Kdežto výchova Světlé byla měšťansky konvenční. Johanka se svou citlivou a hloubavou povahou v ovzduší nesmyslných konvencí trpěla.

S příchodem rodinného učitele hudby Petra Mužáka nastalo v rodině Rottových volnější české smýšlení. Mužák se stýkal s tehdejšími vlastenci a mnoho jich přivedl do Rottovy rodiny. Mužák tak přivedl v roce 1849 Boženu Němcovou, která už několik let patřila mezi literáty. Johanka se s Němcovou přátelila do roku 1853. Němcová, silná osobnost, měla na Johanku velký vliv. Neuznávala konvence a jako jediného soudce uznávala své vlastní svědomí. Pro Johanku se otevřel nový svět. V Němcové poznala ženu hrdou, nezávislou bojující o dívčí vzdělanost a práva ženy.

Roku 1852 se Johanka vdala za Petra Mužáka. Rok nato porodila dceru Boženku, jejíž kmotrou byla Němcová. Avšak Boženka hodně churavěla a za pár měsíců zemřela. Johanka se ze smrti dcery nedokázala vzpamatovat. Jako terapii si zvolila psaní. Duševní činnost ji doporučil i lékař, snoubenec její sestry Žofie, dr. Podlipský. V tomto nelehkém období poznala i své později milované Podještědí, kam jí manžel odvezl na prázdniny na zotavenou.

Roku 1858 vstoupila Johanka Mužáková do literatury jako Karolína Světlá prací s názvem "Dvojí probuzení" v památném prvním ročníku almanachu Máj. Ocitla se ve společnosti mládeží milovaného Vítězslava Hálka, Boženy Němcové a především Jana Nerudy. Poslední jmenovaný jí ovlivnil nejvíc. Z lásky k němu, z prožitého vnitřního dramatu, čerpala až do své smrti.

S Nerudou se setkala poprvé ještě coby studentem, kdy oba chodívali do rodiny českého vlastence Hemerky. Johana byla vdaná, ale přese všechnu úctu k manželovi se necítila v manželství šťastná. Sama o povaze své a svého muže řekla:" On byl rozum a pozitivnost, já fantazie a zas fantazie, on kráčel, já chtěla létat." Od počátku si s Nerudou rozuměla. Více se s ním ale stýkala, až když pracoval jako novinář a redaktor a ona působila na poli literárním. V té době Nerudu, básníka nikdo neznal. Jeho poezii lidé nechápali a první sbírku "Hřbitovní kvítí" tvrdě kritika odsoudila. Neruda se nacházel v určité básnické krizi. Světlá ho neúnavně nabádala k další činnosti. Snažili se vzájemně podporovat. Tím se víc sblížili a Neruda se do Světlé zamiloval. Své city vyjadřoval upřímně a vášnivě. Světlá ho stále odkazovala do mezí přátelství. On přitom po ní toužil. Chtěl nejen jejího ducha, ale i tělo. Viděl v ní ženu, jíž si postavil na piedestal a hluboce se jí kořil. Přitom Světlá, narozdíl od Němcové nebyla zrovna výjimečná krasavice. Ale šlo o souznění duší dvou lidí, kteří by za jiných okolností a v jiném století mohli a měli žít spolu.

V tomto okamžiku se musím trochu zastavit. Světlé je vyčítána dodnes určitý chladnost k citům Nerudy. Je přirovnávána k Němcové, která své milence bláznivě milovala, manžel, ne manžel. Jenomže Světlá, vychovaná maloměšťácky konvenčně, stavěla manželskou úctu nadevše. Možná se nechala zbytečně svazovat tehdejšími morálními pravidly, ale bála se veřejné ostudy ne kvůli sobě, ale kvůli svým nejbližším, protože by stín padl i na ně. Tehdy se Praha rozhodně neblížila k anonymnímu velkoměstu, spíš zde vládl duch maloměsta se všemi nectnostmi z toho vyplývajícími. Světlá možná milovala Nerudu, víc než si byla ochotná připustit. Ten hluboký cit ji rozhodně překvapil. Téměř ve třiceti letech nic tak intenzivního asi ani nečekala. Bojovala sama se sebou. Nechtěla ublížit rodině, ale nechtěla se vzdát Nerudy, proto zvolila cestu přátelství. Doufala, že ho tím neztratí. Neruda ji přemlouval, aby s ním utekla. Němcová by ho na jejím místě poslechla, jenomže Světlá měla jinou povahu. Cítila odpovědnost vůči manželovi, když mu dala manželský slib. Těžko se nalézají slova jak celou tu vnitřní tragédii Světlé popsat. Okamžik citového tápání najdeme v dopise sestře Žofii, kde píše o naturelu svého muže, o vzájemném neporozumění a pak se zmiňuje o Nerudovi:" Ta druhá povaha, která se mi tak znenadání v cestu vpletla, je mi příliš podobná..." Dále píše, že "není mravní na žádný pád, vzdor pohlavní čistoty". Kdyby prý chtěla mravně jednat, tu by "se nesměla na nic ohlednouti a jít za citem svým a ten jí praví hlasem neomylným, že by osvítila zatemnělou duši a svému životu teprv pravého dala významu." A Neruda se Světlé vyznává: " .... Tato láska ze mne učinila to, čím jsi Ty, jsme si teď rovni. Já Ti jí víc nabízeti nebudu, ale já si ji také zakázati nedám." V posledním svém dopise z prázdnin Světlá Nerudovi píše, jak se těší na návrat a na něj. Bohužel k jejich shledání nedošlo.

Světlá se ještě o prázdninách dozvěděla, že Nerudovi hrozí vězení za dluhy. Prodala tajně rodinný šperk a složitou cestou záminek přes jednu přítelkyni peníze Nerudovi odeslala. Ona přítelkyně nešťastnou shodou okolností zjistila, kdo ve skutečnosti peníze (odesílané na fingované poste restante) přijal. O příjemci peněz nemlčela. Když se Světlá s manželem vrátila do Prahy, měšťáci ji a Nerudu čile a veřejně propírali. Neruda musel vydat Mužákovi dopisy Světlé, která nabídla manželu rozchod, ale on odmítl, protože na obsahu dopisů neshledával nic závadného. Nicméně Světlá musela přerušit veškeré styky s Nerudou. Musela Nerudovi dopisy spálit (popel z nich si uložila do krabičky, ona krabička se dochovala, pokud se nemýlím, dodnes) a slíbit muži, že se s ním nikdy nesetká, nepromluví, ani mu nenapíše. Což splnila. Dokonce, když se stárnoucí Světlá s Nerudou potkávala v parku, vždy ho jen uctivě pozdravila, ale nikdy se s ním nezastavila na kus řeči.

Nicméně ihned po roztržce a prozrazení přátelství s Nerudou, kdy slíbila, že Nerudovi nenapíše, napsala mu na rozloučenou tajně poslední list, jenž prozrazuje skutečný hluboký cit a je nekrásnější z celé korespondence. Bohužel i s tímto listem si pohrál osud. Neruda jej nikdy neobdržel. Nikdy se nedozvěděl, že ho Světlá opravdu vroucně milovala jako nikdy předtím, ani potom jiného muže. Doručením listu pověřila Světlá svou přítelkyni, která jej nedoručila a předala ho až neteři Světlé po její smrti s tím, že ji Světlá údajně sdělila, že ho může i nemusí doručit.

Světlá zbytek svého života obětovala literatuře. Neměla materiální bídu jako Němcová, ale zase neměla děti, ani lásku muže. Do Podještědí utíkala 35 let. Žila víc sama než se svým manželem. Jako by musela tvrdě zaplatit za těch pár chvil štěstí s Nerudou. Literárně stála vždy ve stínu Němcové. Přitom by Němcovou jistě potěšila, neboť se zasloužila velkou měrou o rozvoj vzdělávání dívek, tedy o to, co Němcovou rovněž trápilo, jen zemřela příliš brzy a nemohla své myšlenky realizovat.

Proto přestaňme stavět Světlou a Němcovou proti sobě. Obě předběhly svou dobu, a i když nám zanechali velký literární odkaz, zůstaly především normálními ženami mající své touhy a trápení. Chtěly milovat a být milovány. Jen si každá zvolila svou vlastní cestu.

Na závěr si dovolím ocitovat z nedoručeného posledního dopisu Světlé Nerudovi.

"Podletí uletělo, poslední sen uvadl s posledními růžemi, kdo jich bude želet, uzrává-li místi nich na polích zlatá žeň? Zraji s ní, dumání moje, poslední to ohlas prchající mladosti, ustoupilo činnosti. Nechci být jen listem, nýbrž květem na spanilém stromě mého národa. Nevím, nevím, nepodlehnu-li nepříznivým mému vyvinutí poměrům, odolám-li nepřízni, závisti a nenávisti ze všech stran na mne doléhající... jsem ale tak pevně přesvědčena, že aspoň Vy, pane vážený, mi přejete, aby mi tato poslední touha neselhala, jako jste přesvědčen Vy, že se vždy srdečně potěším, dozvím-li se jakousi vlídnou náhodou, že jste tak šťasten, jak jsem si vždy přála a nikdy přáti nepřestanu."

Říkal mi Lori

Narodila jsem se 25. února 1817. Žila jsem obyčejný život, až na dva roky, které můj osud spojily s osudem básníka Karla Hynka Máchy.

Můj otec Josef Šomek, vojenský invalida, vyráběl podomácku krabičky pro pražské lékárníky a žižkovskou továrničku kapslovku Sebéra a Bellota. Maminka, o deset let starší než otec, přivedla na svět ještě mé dva bratry a tři sestry. Bydleli jsme v Truhlářské ulici v domě čp. 1099/11. Rodiče nás vychovávali dle tehdejších zvyklostí, zvláště nás dcery vedli k pokoře a poslušnosti. Úcta k rodičům nám nedovolila vzbouřit se či odporovat. Muži mě nezajímali, dlouho mě nesměli zajímat. Stýkala jsem se vlastně jen s rodinou a stejně starými družkami našich sousedů a známých. Až má starší přítelkyně Magdalena Forchheimová mne uvedla do převážně mužské společnosti hereckých ochotníků, kteří připravovali české divadlo, jež se mělo hrát ve Švestkově ulici u svatého Mikuláše na Starém Městě. Neznámých lidí jsem se ostýchala, nicméně jsem dostala roli milovnice Libiny ve hře Václava Klimenta Klicpery "Kytka". Zkoušeli jsme v Tylově bytě na rohu "naší" Truhlářské ulice. K Tylovi chodívali i mladí literáti. Jednou jsme se po zkoušce zastavili v Celetné ulici v kavárně U Suchých. Tyl poručil mně i své nevěstě Magdaleně čokoládu. Styděla jsem se mezi tolika mladíky. Jeden z nich, asi třiadvacetiletý, mě sledoval uhrančivým pohledem. Seděl uprostřed místnosti. Když mi čokoládu přinesli, náhle vstal, přistoupil k nám a řekl mi: " Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje". Tuhle větu nikdy nezapomenu, protože mi přinesla osudovou lásku, Karla Hynka Máchu.

Po několika setkáních jsem se zamilovala a i on ke mně vzplanul prudce a vášnivě. Záhy na mne vynucoval slib sňatku. Jinak se prý zabije. Tenkrát mě nechtěl ztratit. Tenkrát se ještě bál. Připadal mi laskavý a pozorný, ale jeho žárlivost byla pro mě zničující. Žárlil stejně intenzivně jako miloval. Zakázal mi hrát divadlo, aby mě údajně jiní neokukovali, tudíž jsem svou Libinu ani nedozkoušela. Vůbec mi rád poroučel. Musela jsem nosit šaty, jež se mu líbily, a dělat vše, jak si on přál. Ve své naivitě a zamilovanosti jsem si vlastní sebedestrukci neuvědomovala. Paradoxně on v té době stále hrál divadlo. Účinkoval pod pseudonymem Milihaj. Jako student právnické fakulty nesměl v divadle vystupovat. Svou dráhu charismatického herce, ovšem bez výraznějšího talentu, ukončil v listopadu 1835 po roztržce s Tylem. Pokud si vzpomínám nastudoval celkem 18 rolí. Navštívila jsem téměř každé představení, ale jinak jsem nikam bez jeho vědomí nesměla chodit. Přitom on se stýkal se svými přáteli, podnikal výlety po Čechách, maloval a psal verše, kterým sem mnoho nerozuměla. Lidé ho neměli rádi, neboť se výstředně choval i oblékal. Nosil zvláštní plášť podšitý červenou podšívkou. Málokdy kráčel ulicí nepovšimnut ostatními.

Postupem času se jeho chování ke mně zhoršovalo, snad jeho city ochladaly, nevěděla jsem. Srdce mi někdy bolestí málem pukalo, jaký necitelný ke mně byl. Nedokázala jsem si představit opustit ho, ale setrvávat po jeho boku, se stávalo čím dál méně snesitelným. Kolik slz hořkosti jsem tehdy naplakala. Vzhledem k mému úplnému podvolení se mu, jsem brzy počátkem roku 1836 otěhotněla. Děsilo mě porodit dítě nemilujícímu muži, proto jsem tajně doufala, že mne snad má trochu rád. Přitom on už na podzim svému příteli Hindlovi sdělil, že mě nemiluje, pouze mě ovládá bez lásky, kde zůstal jen sex, který nemohl znovu navodit milostný cit. V té době psal svůj "Máj". Nemiloval a přesto dokázal stvořit dílo plné něhy a lidské krutosti zároveň. Žalem mě plnil den co den a stále víc. Já utíkala k mamince, jež pro mne našla vždy laskavého slova. Ale tato jediná má utěšitelka, aniž by mohla spatřit očekávaného vnoučka, na jaře zemřela. Po její smrti mě Hynek odvedl k jejímu hrobu, kde jsem o půlnoci musela nad její rakví přísahat, zda jsem byla panna, když mě poznal. Hrůzou jsem se zhroutila. Vzmohla jsem se na jediné:"Ne". S ďábelským třpytem v očích se na mne podíval a pak mého přiznání zneužil, aby mne dál týral. Nesnesl pomyšlení, že jsem kdy patřila jinému. Já se tak strašně bála. Odpřísáhla bych mu v té chvíli všechno. S prožitým běsem jsem se nemohla svěřit mamince. Otci můj stav vadil. Styděl se za mě a nadával na Hynka, který mě uvrhl do ostudy svobodné matky. Pohádala jsem se s ním a odešla téměř bez ničeho k Hynkovým rodičům. Hynek už pracoval v Litoměřicích coby čerstvý absolvent u právníka Durase. Vystupoval před ním jako ženatý a naši teprve připravovanou pražskou svatbu tajil. Od útěku jsem tedy bydlela v jeho pokojíku tmavém jak kobka, kde se mi 1. října 1836 narodil po těžkém porodu syn Ludvíček. Hynek za námi přišel pěšky z Litoměřic a zúčastnil se křtin a pak se tam pěšky zas vrátil. Podle jeho instrukcí jsme zašli s jeho bratrem Michalem kvůli ohláškám na faru. Pan farář se prvně vyptával mě, kde mě křtili a zda můj otec se svatbou souhlasí, potom se ptal Michala. Já se lekla, aby mě nevdali za něj, a pověděla, že on je bratr mého ženicha. Pan farář se hned tázal, proč mě nepřivedl Hynek. Michal mu vše vysvětlil. Nicméně dovolení muselo tím pádem putovat do Litoměřic, kde ho podepíše místní děkan a pošle zpět. Svou naivitou jsem uvrhla Hynka do zoufalé situace, neboť všechny ujistil o svém již dávno konaném sňatku a nyní měl mít v Litoměřicích teprve ohlášky, čímž se skutečnost prozradila. Zuřil a Michal se za mne snažil přimluvit, aby mě netrestal. Hynek mi napsal krutý dopis, kde vyhrožoval, že vezme své věci a odejde a já se nikdy nedozvím kam, pokud neposlechnu jeho zákaz vycházet ven. Tak jsem poslechla. Chtěl se tím pomstít mé rodině, která o něm nehovořila pěkně. Pomstil se mně a nejvíc našemu Ludvíčkovi neustále stonajícímu s očima. Nikde jsem nenašla zastání. Máchová mě nesnášela. Žila jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami s lidmi, kteří mě jen podivně trpěli. Mé utrpení netrvalo dlouho. V noci z 5. na 6. listopad roku 1836, po našem dvouletém vztahu, Hynek zemřel. Pomáhal předtím při hašení požáru v Litoměřicích. Nějak se při tom nastydl. V té době živořil a jeho tělo nebylo dost silné. Prvně se za příčinu smrti považoval zápal plic, později cholera. Jemu to život stejně nevrátí. Úřední dopis z pražské fary přišel litoměřickému děkanovi až po Hynkově smrti. Ohlášky se nekonaly. Místo svatby mu strojili pohřeb. Ludvíček, jediná zbylá radost a naděje, odešel v necelém roce života za ním.

__________________________________________________________________
Dovětek

Eleonora Šomková se roku 1849 provdala za policejního úředníka Františka Sieha a odstěhovala se s ním do Lvova. Nikdy se nenaučila pořádně česky. I s Máchou komunikovala německy. Zemřela bezdětná a nepovšimnuta v Praze v tehdy úctyhodném věku 74 let.

Průvodkyně

Bezmyšlenkovitě jsem podala řidiči místenku, aniž bych mu pohlédla do tváře. Měl velké chlupaté ruce. Přála jsem si, abych byla už v Praze. Ne, že bych se do ní těšila, ale nerada se harcuji autobusem, protože nikdy nevím, kdo si vedle mne sedne.

Během vnitřní rozpravy jsem našla své místo. Tři čtvrtě sedadla obýval poněkud masivní bok spolucestující obložené chlebem se salámem. Zazubila se a trochu své tělo přimáčkla k okýnku, čímž mi uvolnila asi pět centimetrů prostoru. Jízdu strávím v uličce. Zvykla jsem si. Obvykle mám totiž štěstí na podobné typy. Proti dámám štěbetalkám jsem se navždy obrnila walkmanem. Nevyhledávám řeči o ničem. Nefascinuje mne náhoda setkání. Cestuji ráda v klidu a sama.

Autobus se rozjel. Nasadila jsem sluchátka a nechala se ukolébat hudbou a spánkem. Venku se mezitím setmělo, což jsem zaregistrovala ihned po probuzení. Připadalo mi to v létě v osm hodin večer neobvyklé. Rozhlédla jsem se a všimla si podivné gestikulace lidí sedících přede mnou. Obrátila jsem se na sousedku. Naznačila mi, abych sundala sluchátka. Stejně se mi kazeta otáčela asi už potřetí. "Podívejte se z okna", řekla mi. Pohled mne vyděsil. Místo dálnice jsme se řítili jakousi hrbolatou silničkou uprostřed lesa. Nikde žádné světlo. Jen vše obklopující tma. Nebojím se, ale teď jsem se trochu zachvěla. Vzpomněla jsem si na film, který jsem viděla jako malá. Neměla jsem ho vidět. Dívali se na něj rodiče, ale v našem mini bytě jsem se před ním neschovala. Pamatuji si scénu s kočárem ujíždějícím stejným lesem, kolem vyjící vlky a jeskyni z níž vylezl upír a sápal se po dívce z kočáru. Dvacet let nosím ten hrůzyplný obraz v sobě. A nyní se mi vrátil příliš živě. "Ptali jste se řidiče, proč jedeme jinudy?", zeptala jsem se nahlas. (Cestovali jsme patrovým autobusem, kde řidič seděl pod námi). "Ne", hlesli jednotně. Někteří se po mé otázce zavrtali ještě víc do sedadel, aby zůstali nespatřeni. Nevím, kde jsem v sobě vydolovala odvahu sestoupit k řidiči a dozvědět se důvod změny trasy. Jako v mátohách jsem sešla po schůdcích. Čekal mne šok. Autobus nikdo neřídil, ale přesto se volant točil. Zkusila jsem se opatrně dotknout brzd, nehnula jsem s nimi. Řízení ovládala nějaká podivná síla. Vystoupala jsem zpět nahoru. Chtěli hned vědět, co jsem zjistila. V některých chvílích se pravda nevyplácí. Znala jsem realitu, kterou jsem jim nemohla prozradit. Vypukla by panika. "Nic se neděje", lhala jsem jim i sobě. Dál jsme pokračovali lesem. Zdál se nekonečný. Pak jsme náhle prudce vjeli na mýtinu k jeskyni a zastavili. Nikomu se nechtělo ven. Vyšla jsem první. Řidič již seděl opět za volantem. Podíval se na mne a poručil mi: "Vy ne, vy zde zůstaňte." Poslechla jsem. Všichni vystoupili. Venku se protahovali, vyndávali svačiny a někteří slastně zapalovali cigarety. Podivně smíření s tím, že nedostáli vytčeného cíle. Pozorovala jsem je a cítila zvláštní klid. Řidič autobus nastartoval, čímž k mé hrůze zmizela mýtina, jeskyně i cestující. Jen my dva jsme uháněli dálnicí. Pro tentokrát jsem unikla. Nehybně jsem stála vedle řidiče. Hlavou mi běžely nejčernější myšlenky. "Proč si je tam nechal a ne mě?", vyhrkla jsem. Zatřásl mi ramenem a zašeptal:" Prober se..."

"Prober se", naléhavě mi třásla celým tělem kamarádka Zuzka. Otevřela jsem oči. "Konečně", oddechla si. "Nespi a poslouchej průvodkyni", dodala. Její jméno jsem neslyšela, ale její pozdrav -vítejte v Transylvánii, jsem slyšela docela dobře.

Gigolem vlastní ženy

Ten den bylo úmorné vedro. Slunce do místnosti pronikalo mezerami v žaluziích. Soudkyně si otírala čelo od potu. Evidentně se těšila stejně jako já, až odtud bude moci odejít a někde se osvěžit. Právě totiž naslouchala výplodům mé skoro ex-manželky Zuzky. Vůbec jsem její řeč nevnímal. Koukal jsem tupě na soudkyni. V myšlenkách jsem utíkal k dovolené u moře a k Markétiným černým vlasům. Náhle soudkyně svraštila čelo. Soustředil jsem se. Zamával moři i vlasům a napjal sluch. Málem jsem omdlel. Má drahá choť, ač jsme se předem na všem dohodli, změnila úplně své stanovisko.Mohl jsem si spočítat, že to udělá. Nechtěla se rozvést. Chtěla mě stále ještě urputně a beznadějně, ale já ji ne. Měl jsem rád našeho syna, náš byt, který jsem zařizoval, jen ji jsem rád neměl. Zůstalo ve mne pouze jakési zvláštní pouto. Kdysi jsem se ženil z velké lásky. Navíc mi porodila syna. Za což jsem si ji vážil. Ve skutečnosti jsem miloval Markétu a před ní Simonu, Helenu, Radku, Adélu... Miloval jsem mnoho žen, ale domov jsem cítil jen u Zuzany. Jako bych nedokázal existovat bez jejího peskování a mizerných jídel.

Zuzana zmlkla. Soudkyně mě vyzvala, abych se vyjádřil. Vzmohl jsem se pouze na rozpačitý nesouhlas. Vrhla na mě zlostný pohled a pak nás v podstatě vyhodila s tím, ať si oba vše přes léto rozmyslíme a v říjnu se zde znovu sejdeme. Zuzka se triumfálně usmívala, dokonale upravená a nalíčená, slušelo jí to ve světlém kostýmku. Kontrastoval s její olivovou pletí. Uměla na muže zapůsobit velice svůdně. Jinak se projevovala více méně chladně a náš milostný život prakticky skončil zplozením syna. Před budovou soudu jsem si oddechl. Vnitřně jsem se považoval za dávno rozvedeného. Zuzka mi nabídla odvoz naším autem, o které mě už obrala, na nádraží. Spěchal jsem k Markétě. Potřeboval jsem hrozně moc vypadnout z rodného provinčního městečka, odkud jsem před dvěma roky utekl zkusit žít znovu a líp. Jsem alkoholik a doufal jsem, že se své závislosti zbavím. Nepodařilo se. Zuzka řídila mizerně. Ještě ke všemu celou cestu švitořila o svých rodičích a hlavně mi ukládala, co vše syn potřebuje koupit. Rozmrzele jsem něco zabručel. Na závěr svého monologu mě dorazila: " Nezlob se, že jsem u soudu povídala něco jiného, než na čem jsme se domluvili, ale mamka s taťkou nechtějí, abych se nechala od tebe okrást." Krev se mi nahrnula do mozku a zařval jsem:"Zastav." Mého křiku se bála, proto poslechla. Vystoupil jsem a do nádražní hospody došel pěšky. Musel jsem se nějak uklidnit.

V Brně jsem se z vlaku vymotal totálně opilý. Markéta bydlela v malém bytě v Chrlicích, okrajové čtvrti, kde lišky dávaly dobrou noc a autobus tam zajížděl s dlouhými intervaly.Trochu jsem vystřízlivěl, ale stejně mě sjela už ve dveřích, proč jsem ji nezavolal a proč jsem zase pil. "Slavil jsem rozvod. Podařilo se", lhal jsem jí i sám sobě. Uvařila mi kafe a ohřála večeři. Díky čemuž jsem se docela dobře vzpamatoval. Držela mě nad vodou. Živila mne, prakticky jsem u ní bydlel, ač se mému trvalému nastěhování bránila. Často jsem měnil zaměstnání. Odevšad mě vyhodili. Přitom v práci jsem se skoro pití nedotkl. Byl jsem na Markétě zcela existenčně závislý, ale odmítal jsem si to připustit. Pořád jsem jí i sobě naivně dokazoval, kdo v našem vztahu hraje dominantní roli. Musel jsem, protože Zuzka mně málokdy odporovala, obdivovala mě, Markéta nikoliv, což mě pěkně štvalo. Večer mě místo televize vyhnala na procházku. Doplazil jsem se až na náměstí a místo posezení v hospůdce, mě hnala zpět. Vše mi vynahradila v posteli. Tam mi připadala jako ta nejsladší bytost na světě. Miloval jsem ji a pro ní jedinou jsem toužil stát se nejlepším.

Asi za týden mi konečně dovolila, abych si všechny své věci odstěhoval k ní. Slíbil jsem jí, že pokud budu jezdit za synem, nebudu trávit víkendy s ním u Zuzky v bytě. Kladla mi to jako podmínku našeho soužití. Nenávidím podmínky, ale s vizí typu- časem jí vše rozmluvím, jsem na ni přistoupil. Docela jsem si nové bydlení užíval. Natřel jsem poličky a opravil skříň. Dost jsem si tím u ní šplhnul. Často jsme se hádali, ale mně to nějak nevadilo. Markétu to ovšem drtilo. Další problém nastal tehdy, když jsem se s ní nějak přestával intimně stýkat. Vymlouval jsem se na únavu. Přitahovala mě, ale asi jsem si v manželství v sobě zakódoval, že s ženou, kterou žiju, nespím. Tropila kvůli tomu scény, protože jsem jí tím prý hrozně urážel. Alespoň tak mi to vysvětlovala. Se mnou nic nehnulo. Přeháněla. Zkoušel jsem na ni po dobrém i po zlém a ona vždy tiše brečela. Nenávidím zoufalé ženské, proto mě napadlo obveselit se návštěvou syna. Stýskalo se mi po něm a potřeboval jsem si popovídat s kamarády. Když jsem svůj úmysl Markétě sdělil, vynadala mi, proč porušuji naši úmluvu a proč pojedu za Zuzanou. Argumentoval jsem:"Jedu za synem, ne za ní." "Budeš s ní v jednom bytě," oponovala. Rozplakala se. Nic nechápala. Před mým odjezdem ledově procedila mezi zuby:" Už se nevracej." Nebral jsem ji vážně a odjel jsem.

U Zuzany na mě dýchla atmosféra známého klidu a zaběhnutého stereotypu. Opět v kuchyni připalovala brambory a mezitím utírala prach, luxovala a cídila koupelnu. V úklidu se projevovala poněkud fanaticky. Buzerovala mě i za špatně srovnané boty. Lezla mi tím na nervy, ale za deset let soužití jsem si zvykl. Syn mi hopsal po hlavě a dával nesmyslné dotazy na téma mých znalostí počítačových her. Kéž bych uměl počítač vůbec zapnout, když jsem do něj investoval padesát tisíc. Ani syn mě od mých starostí o Markétu a budoucnost nerozptýlil. Tušil jsem něco zlého. Nezvedala mi ani telefon. Otrávený a rozmrzelý jsem poslal mladýho do hajan.

Zuzka seděla u televize. Vytáhla odněkud flašku bílýho. Nalila mi a zeptala se:" Ty máš nějaký trable?" "Trochu", zablekotal jsem. Znala mě ze všech nejlíp a tak jsme tam seděli, pili a povídali si. Vždyť jsme spolu hodně prožili. Jako ženská mě ale nebrala. Usnula v ložnici sama a já v obýváku. Ráno mě pohltil podivný neklid. Vyrazil jsem bez rozmyslů za Markétou. Vlak se nemožně coural a autobus rovněž. Do domu jsem vstupoval s předem připravenými výčitkami, ale nedostal jsem příležitost cokoliv říct. Otevřela mi jiná Markéta, podivně studená a hrozivě vyrovnaná. Podívala se mi do očí a vyřkla hnusné slovo:"Konec." "Mezi námi je konec", zopakovala. V tom okamžiku se všechno zhroutilo, posmutnělo a ztratilo smysl. Stáli jsme proti sobě v bytě, jež jsem pomalu začínal považovat za svůj domov s dívkou, kterou bych si dokázal vzít za ženu a matku svých dalších dětí. Sbalil jsem si věci. Na rozloučenou mi suše oznámila:"Dlužných dvacet tisíc mi vrátíš do třech měsíců."

Zničený, zhrzený a zklamaný jsem se poflakoval po barech asi dva týdny. Pak mi došly prakticky finance (ulité z posledního zaměstnání). Nevěděl jsem, co dál. Žádná ženská mě nikdy neopustila, až teď Markéta. Pochopil jsem, jak muselo bolet ty holky, co jsem opustil já. Napadla mě spásná myšlenka - Zuzana. Rozhodl jsem se k ní vrátit. Zvykl jsem si žít na úkor druhých, půjčovat si a nevracet. Jenomže Zuzka byla právě na peníze opatrná. Deset let mě škubala jako slepici. Naposledy ze mne vydřela na počítač. Potom jsem ztratil práci a ona mě více méně vyštípala. Nevyštípala, do Brna jsem přesídlil dobrovolně. Od té doby pořádně nepracuju.

Přemýšlel jsem, jak ze Zuzany něco vyrazit. Znamenala pro mě poslední naději. Nic jsem jí naštěstí vysvětlovat nemusel. Opět jsme seděli u televize s načatým vínem. Bavili jsme se o všem možném. Lahve jsme vypili nakonec čtyři. Opili jsme se. Chtěla, abych se s ní vyspal, protože nikoho dlouho neměla a mě miluje. Při představě sexu s ní jsem se otřásl. Náhle se napřímila, jakoby chvilkově vystřízlivěla, a vážně mi řekla:"Ty potřebuješ mé peníze, já tvé tělo. Když se mnou budeš spát, budu ti pravidelně platit." Šokem jsem oněměl a vzápětí vyhrkl:" Děláš si legraci?" Ne, myslím to zcela vážně", odpověděla. Přitiskla se ke mně a nezvykle vášnivě mě začala líbat....

Svůj slib dodržela. Ráno jsem v kuchyni našel obálku a v ní příjemně šustivé bankovky.

Sofie hlídá opuštěný břeh, královno noci jsi zbavena pout

Mohlo mě napadnout, že Pámbů, nebo osud nám život zařídí tak, abychom se chvíli smáli a pak zas plakali. Pohlceni tímto koloběhem bojujeme s přílišnou radostí a naopak stresujícím žalem.

Zatímco jsem přemítala a zahlcovala si tím zbytečně mozek, jak mi vytýká Martin, Sofie klidně popíjela kafe, blonďatá v šedém kostýmku, pečlivě upravená a nalíčená, v elegantní kavárně "Na rohu", kam jsem velmi nerada chodila. Připadala sem si tam nepatřičně. Podívala se na mě skrz láhev minerálky, jíž před chvíli donesl úslužný číšník a kterého dostaly do postele všechny skvělé dámy, zde pravidelně klevetící, u malých hnědých stolků. Číšník sem patří úplně stejně jako do jejich ložnic a ony žijí v blahém přesvědčení a touze přivlastnit si ho stejně jako si udělaly, z těchto pár metrů čtverečních, svůj druhý obývák, kde se setkávají s přáteli a tráví volný čas. Sofie nad nimi ohrnuje nos. Prý stejně většina jich živoří po mrňavých podnájmech, holky z venkova, co vyrazily dobývat svět. Myšky z kanceláří mající svou kavárnu, své lety vysezené místo a svůj nenaplněný sen o bohatém princi. Pohádkám dávno odrostly. Některé zapomněly i zestárnout. Sofie je zná křestními jmény a ráda mi na ně potají ukazuje a šeptá:"Podívej, hádala bys jí pětatřicet? Já rozhodně ne, i když pleť jí už ochabuje, ale z dálky vypadá dobře. Nohy bys jí mohla závidět." Sklouzla očima k mým černým těsným džínám.

Sofie se na mě podívala a já se nadechla, abych jí... Přerušila mě útokem přes kávovou lžičku:"Problém je, že jsi v blbém věku. Tedy upřímně prošla jsem si totožnými peripetiemi. Vidíš, teď ve třiceti se mi daří skvěle." A na důkaz vyřčeného věnovala zvláštní pohled číšníkovi a ten jí ho opětoval. Z čehož jsem usoudila, koho si tento měsíc vybral za svou favoritku. Nechtělo se mi ji vysvětlovat, proč zrovna mně se její způsob jednání s muži příčí a proč mě nemůže nikdy pochopit. Mám přeci svého Martina.

Stát se něčí favoritkou, napadlo mě po Martinově boku v zapadlém baru, kam jsem ho vytáhla. Doma mě opíjet se nebaví. Dokonce nesnáším mejdany a nikdy jsem se žádného nezúčastnila. Martin si odskočil ven si zatelefonovat. Nevím, co ho láká volat o půlnoci a dokonce netuším komu. Nežárlím, občas mě baví se sebedestruktivně deptat v nevědomosti a v jistém zatajování těch hovorů přede mnou. Když se za ním se skřípotem zavřely dveře, zavrtěla jsem se na vysoké barové stoličce a poručila si dalšího panáka. Barmanovi nepatrně cukly koutky a s dojemně chlapeckou hravostí mi poslal skleničku po pultu jako whisky v mém milovaném "Limonádníkovi". Kdyby tak Joe vstoupil a do ztichlého prostoru zahřímal: " Sklenici Kolalokovy limonády." Barman se dal se mnou do řeči. Předtím mi ale zamával před obličejem rukou: "Halo slečno." Otřepala jsem se ze snu a usmála na něj. Usmála se po dlouhé době na jiného muže než Martina.

"Stát se něčí favoritkou", zaznělo mi znovu hlavou. Zadívala jsem se na NĚJ jako na muže a ne na někoho, kdo mi míchá koktejly. Ne, nestanu se favoritkou. Chybí mi Sofiin nadhled a věčná urputnost dostávat chlapy k sobě domů. Dokazovat si, že ještě neodkvétám. Ale já odkvétám. Den ode dne se mi vstává hůř a bolí mě čím dál tím víc nohy. Pozorovala jsem barmanova gesta, ale vůbec jsem mu nerozuměla. Zanikala díky hlasitě puštěnému rádiu. Naklonila jsem se k němu blíž a ucítila pach propocené košile. Zvedl se mi žaludek. Jeho obličej na mě působil nevýrazně. Jeden s tisíce obličejů, které potkávám v metru a míjím je bez povšimnutí. Zrak mi ulpěl na jeho černých vlasech. Leskly se mastnotou. Podruhé se mi zvedl žaludek.

Vysvobodil mě Martin. Zkontrolovala jsem hodinky a chtěla a zase jsem chtěla zoufale zakřičet: " Kde jsi se coural?" Ale on naštvaně vyhrkl:" Co se s ním vybavuješ?" "Já se nevybavuju, já se bavím, tedy bavila jsem se. Na tom snad není nic špatného?" "Pojď si sednout ke stolku u okna", vybídl mě. Tam jsem smečovala já: "Můžeš mi vysvětlit, z jakých důvodů v noci telefonuješ?" Mlčel, mlčel jako jindy, což mě opět, už snad posté, rozčílilo. Nechápu, jak mě dokáže rozčílit něco neustále se opakujícího.

Domů se vrátil ukřivděný a já uražená. Lehli jsme si každý do svého kouta postele a usnuli vedle sebe neskutečně blízko a přitom na míle daleko. Vyhýbal ptát se:"Nepůjdeš ke mně?" I v tom náš vztah ustoupil do bolestné letargie. Slyšela jsem ho těžce oddechovat. Nemohla jsem usnout. Obdivovala jsem na něm schopnost zapomenout na nepříjemnosti a klidně spát. Nakonec jsem se přinutila k spánku, ale děsily mě šílené sny. Po takové noci jsem se cítila strašně vyčerpaná.

Když jsem se skláněla v porodnici nad synem kamarádky Sylvy, napadla mě Sofiina slova: " Jsi v blbém věku." Kamarádka zářila štěstím. Zářila stejně jako kdysi na koncertech a diskotékách. Zářila stejně jako po svém prvním milostném zážitku. Po vysoké škole přestala zářit. Její život se zúžil na chození do práce a večery u televize s pletením v ruce. Všednost ji zpestřoval páteční příjezd muže. Jinak si vybrala zvláštní prázdnou samotu bez přátel. Přitom na kolejích se pohybovala mezi spoustou omladiny. Hromadně tam spolu vařili, jedli, učili se a milovali.
Jednoho staršího studenta neskutečně zbožňovala a čekala na něj, až se vrátí z vojny, až si najde dobrou práci, čekala, až se s ní bude chtít oženit, ale on chtěl jen její tělo a jednou za půl roku, což jí zapomněl nějak říct. Proto čekala, ale nedočkala se. A proto si vzala jiného, který zas čekal na ni. Potřebovala ho jako otce. Potřebovala ho, aby nezůstala sama se svou televizí a pletením. Ten, jehož tolik milovala, přijel pak za ní. Dal jí pár planých nadějí v našem vypůjčeném, bytě. Dal jí naděje, ale nedal syna. Obvykle se svěřování vyhýbala, ale tehdy mi šeptala:"Víš, na mě jeho sliby nezabírají. Já s ním poprvé nespala."

Dva roky po pohřbení jediné lásky a ztracené naděje se jí narodil syn Honzík. Já se skláním nad jeho postýlkou, líbám mu ručky a nechám si jeho drobnými pěstičkami třít nos. Náš ročník považovalo Ministerstvo školství za hodně silný a z těch důvodů, kdo se nepyšnil samými jedničkami na vysvědčení, nezískal doporučení ke studiu gymnázia. Honzík a jeho vrstevníci budou vnímáni v budoucnu určitě jako silný ročník. Snad se na gymnázium dostane. Uvažuju jako sudička ze Šípkové Růženky, uvědomila jsem si. Ovšem já k téhle populační explozi nepřispěju. Pořád se ode mě očekává něco převratného. Já se ženu kupředu, abych nároky, na mě kladené, splnila. Stejně mi matka vyčetla, že jsem ji zklamala. Já zklamala asi všechny. Když si vzpomenu, co musím, hroutím se do sebe a s apatií člověka přemítajícího nad každou životní událostí, jen tupě hledím před sebe.

Ani jsem si nevšimla Honzíkova pláče. Nesnažila se ho uklidnit. Jeho modré panenky mě bodaly a výmluvně žalovaly:"Tahle teta na mě civí, pohybuje pusou, hlásek z ní nevyjde. Nehraje si se mnou a nehladí mě. Áááááá mamí!" Sylva přiběhla. Znalecky omrkla situaci a zašišlala:"Honzíček še nám počural." Jo, Honzíček se na tetu vy.... Sylvě vůbec nepomáhám, naopak nerozumím, co s Honzíkem prožívá. Vzdálila se mi. Naše středoškolské vylomeniny zůstanou temnou minulostí důstojné maminky. Neporozumíme si jako kdysi. Dosáhla jsem opravdu blbého věku nejen podle mínění Sofie. Moje kamarádky si pořizují děti a vdávají se. Zavírají se a zamotávají do klubek svých rodin. Odpoutané od toho, co nás ještě nedávno spojovalo.

Nic není jako dřív a nikdy nebude, došlo mi, když se mi na mobilu objevila zpráva od Pavla:"Nevim, jestli o tom vis, ale Stare splavy se rozpadly." Nevěřícně jsem hleděla na displej. Jejich hudbu jsem poslouchala deset let, už od jejich začátků. Během té doby se u mě ledacos obrátilo naruby a já štvaná vlastní nestálostí, nenacházela dostatečně pevný bod. Těžko jsem se smiřovala s jejich rozpadem. Nikdy se nebudu už těšit na nové album. Už smutně nikdy. Celý večer jsem seděla u stolu v posmutnělé náladě. Martin sledoval televizi. Ponechal mě mému smutku. Dusila jsem se jím. Možná jsme si měli promluvit, ale neporozuměl by, co pro mě ta skupina, jakých najdeš stovky (tvrdí on), znamenala. Nepřekáželi jsme si a nepřekáželi ani v posteli. Každý usnul ve svém koutě.

Cítím se osaměle. Zatelefonovala jsem Sylvě novinku o "Starých splavech". Vždyť jsme na jejich koncerty chodily společně. Do sluchátka zaznělo její:"Ozvi se později. Kojím." Kojí a tato mateřská povinnost převyšuje vše ostatní i mou osamělost. Vytočila jsem Zuzčino číslo. Z tónu, jakým se představila, mi docvakl důvod, proč neodpovídá na mé e-maily a proč se s námi pěti bývalými spolužačkami nehrne do setkání. Ona se mnou mluvila, přesto spíš mlčela. Po dvou minutách chladné konverzace jsem zavěsila. Nestála o povídání se mnou. Podivné zjištění vzhledem k našim nedávným pravidelným schůzkám. Ale do přátelství nikoho nutit nemohu. Naposledy jsem zkusila Klářinu telefonní linku. Ozvala se mnohem radostněji než Zuzka. Ačkoliv den poté, co Sylva porodila chlapečka, Kláře vyřízli z těla mrtvou holčičku. Nesla to statečně. Domluvily jsme si sraz. Ani nevím, co mě napadlo se s ní scházet. Abych poslouchala stesky o jejich nemocích, o aerobiku a o úžasném synovci. Potřebovala jsem se asi setkat s někým, kdo mě kdysi byl velmi blízký. Přitom jsem předem tušila své zklamání.

Večer mi volala sestra. Studuje střední školu. Ona ji nestuduje, ale spíš "prolézá s odřenýma ušima." Dávali mi ji za příklad. Odmala krásně zpívala a narozdíl ode mě vynikala manuelní zručností. Naučili ji zpohodlnět, zvyknout si, že za ni problémy vyřeší někdo jiný. Teď dosáhla papírově dospělosti a rodiče si ji předhazují jako horký brambor. Přestala pro ně být milou holčičkou k potěšení. Stěžují si na její chování, náhle je unavuje věnovat ji alespoň z poloviny té starostlivosti, co v dětství. Volala mi zoufalá a vyděšená, co má dělat, když její drazí rodiče, právě po čerstvé bytové separaci, na ni kašlou a jen nadávají. Matka za ni odmítá orodovat ve škole, otec odmítá dávat peníze. Nadávají jí za něco, k čemu ji sami vychovali a nyní na ni tlačí, aby se vlastní vůlí přeměnila ve vyzrálou odpovědnou dívku, což mně samotné zabilo čtyři roky života a úplně paralyzovalo. Zničená rozhovorem s ní a obavou o její budoucnost, napsala jsem otci o peníze (prozřetelně vypnul mobil) a poprosila ho, aby si uvědomil, že sestra v sobě skrývá duši dítěte a pomoc rodičů potřebuje.

Druhý den ráno mi pípnutím mobil oznámil příchod zprávy. Má intervence u otce zabrala, což mi právě potvrdila sestra. Sama bych zrovna otce pro sebe o nic nežádala, ale v jejím případě jsem musela přemoct sama sebe. Jestli mě vycepovali k nějaké odpovědnosti, tak rozhodně k ní a za ní. Spadl mi kámen ze srdce, ale psychicky jsem se pomalu připravovala na rozhovor s její třídní učitelkou, pro níž ona představuje "červený hadr na býka" kvůli svým dlouhým nehtům, pečlivé "omalbě" tváře a hlubokým výstřihům. Snažila jsem si návštěvu ve škole nepřipouštět a radovat se z každé minuty, což vzhledem k mé pesimistické povaze nehrozilo...

Přesně v 17,45 za mnou ťukly skleněné dveře kavárny. Sofie na mě zamávala "od našeho" stolku. Než jsem si svlékla kabát, vyprskla: "Zpozdila ses o patnáct minut.Vypadáš příšerně, co se s tebou děje?" Jo, vypadám příšerně, polomastné vlasy, bledá pleť po nevyspání a kruhy pod očima.
"Nejsem manekýna", odsekla jsem jí.

"Uklidni se a sedni si. Objednala jsem ti"vídeň". Její číšník nás neobsluhoval. Místo něj se tu otáčela mladá dívka. Rozhlédla jsem se po jindy přeplněné kavárně. Dnes působila nějak prázdně. "Hledáš Vilíka?", zeptala se. (Překřtili ho na Vilíka, aby nepoznal, když se o něm bavili. ) "Vyhodili ho za pletky s personálem", dodala. "S personálem?", divila jsem se. "Pamatuješ na drobnou blondýnu, která uklízela a myla nádobí? Přivedl ji do jiného stavu. Uznání svého otcovství se pochopitelně bránil. Ale jeho vyhazovem si podnik uškodil. Stálí hosté sem přestávají chodit. Popuzuje je mladická svěžest nové servírky. Nechme kavárnu kavárnou a raděj mi vyprávěj, co se za dobu, co jsme se neviděly, událo." Vykreslila jsem ji barvitě důležité momenty uplynulého měsíce. Rty se jí postupně roztáhly do nepatřičného úsměvu. "Máš prostě normální krizi postihující obvykle ženy středního věku", řekla.
"Krizi středního věku? Plácáš. Je mi přeci pětadvacet!", namítla jsem. "Musíš si najít nějakou zábavu a při ní poznat nové lidi."
"Jenomže já si s nima nerozumím. Já se ale nenudím. Pouze mi chybí společnost a těžko se smiřuju s proměnou kamarádek."
" Tys je neztratila. Ony si pouze vybraly jinou cestu. Musíš je pochopit a nechtěj, aby chápaly oni tebe."
Sofie mluvila nezvykle rozumně. Na chvíli ve mně vyvolala pocit pochopení. Vzápětí vše pokazila: "Hlavně se sebou něco proveď. Skoč si na kosmetiku, pořádně se vyspi a líp se obleč." Zabředla do nízkých témat vnějšího zjevu. Ne jí se nemohu s ničím svěřit. S ní se dá příjemně pít kafe, ale nic víc. Díky ní mě ale napadlo, že bych na tom mohla být mnohem hůř a utápět se v povrchnostech.

Dokud se trápím a připouštím si problémy, můj mozek bezpečně funguje...