Chliv out

MÁM OBLUDNÝ PENIS

V té noční košili jsem vypadal debilně. Navíc mi odešel sluch a já si připadal jako nějaké náhle ohluchlé bezmocné robě. Matka se přišla na mě podívat, protože jsem divoce křičel. Ale mávla nade mnou jen rukou. Pravděpodobně si myslela, že už jsem zase ožralý. A v tu chvíli jsem si pomyslel: ,,Že já imbecil vůbec žiju!“ A chtělo se mi zdechnout. Křičel jsem stále a velice hlasitě. Přišel za mnou do pokoje dokonce i můj znepokojený fotr. Dokodrcal se tu po mnoha schodech i se svým velkým břichem na svých ochrnutých křivých nožkách. Myslel jsem, že se z toho zblázním. Když jsem ho spatřil těsně před sebou, téměř jsem podlehl domění, že blouzním. Ale ten ejakulační čurák mi jen vytáhl špunty z uší a já začal výskat zmatenou radostí. A už jsem ho chtěl i přívětivě obejmout. Když tu mi došlo jak jen to byl zlomyslně kreténský fór. Rozkřičel jsem se na něj: ,,Ty jeden postmortální úchyle!“ A udeřil ho několikrát po sobě svojí zaťatou pěstí. A když jsem ho viděl, jak se tam válí na zemi v těch svých sračkách, udělalo se mi blivno. Uvědomil jsme si, že takového syna jako já bych tedy nikdy mít nechtěl. Nebyl bych takový slaboch a nebál bych se ho zabít. Vyhonil jsem si opovržlivě nad jeho obézní mrtvolou a myslel sem, že puknu smíchy nad ztrácejícím se tepem jeho srdce. Bylo půl čtvrté ráno. Trapná to hodina. Ale musel jsem se jít vysrat, protože jsem jel do Prahy za Starým Chromcem. Pravděpodobně se tam budu zase odvážně devastovat několik dní v kuse nezměrnými dávkami alkoholu. Sral jsem ale nějak příliš moc dlouho. Svojí noční košili jsem ucpal hajzl, ale to bylo jenom proto, že moje sklerotická mutter už zase nekoupila toaleťák. A já si ten svůj zadek musel přece něčím vytřít. Nejsem žádný úchyl, abych chodil s řití dolepenou hovny. Vím to, protože jednou, když jsem se posral cestou z hospody, přišel jsem si nejen trapně, ale navíc mi kleslo tak sebevědomí, že jsem to chtěl s okamžitou platností jednou provždy skoncovat. Ale jako bych kvůli těm svým hloupým výkalům nenašel na to v sobě dost odvahy. Chtěl jsem se vrhnout do rozbouřené řeky z mostu. Ale když jsem tam přišel, už tam stála jakási mladá sebevražedkyně. Strašně jsem páchl, takže mě velice záhy ucítila. Otočila se mým směrem, ale pak najednou ztratila rovnováhu a s výkřikem tupého umasturbovaného zvířete spadla dolů do divého proudu, který se ji blahosklonně ujal svoji smrtonosnou vášní. Měl jsem v sobě ještě tolik soudnosti, že jsem na ni stačil zavolat: ,,Jako bys nevěděla, že láska stojí za hovno!“ Nevím, jestli mě slyšela, ale zdálo se mi, jako bych z té temné dálky zaslechl: ,,Čuráku!“ Tak asi jo. Teď, když na to vzpomínám, musel jsem se tomu pousmát. Ta holka byla přece docela dost hezká. Ještě se pamatuju, jak ji Olin na jedné vesnické tancovačce povídá: ,,Ty máš tak velké kozy, jak to proboha děláš?“ A zůstal ohromeně zírat do jejího přehlubokého výstřihu. Měla je fakt festovní a to ji bylo teprve šestnáct let. A byla snědá jako nějaká cikánka. Nevím, jestli se tenkrát spolu vyspali. Ale co si pamatuju, tak se na něj opravdu mile usmála a koupila mu za jeho obdivná slova velkého ruma. Já byl tehdy jako obvykle v prdeli. Nějací lidé se pokoušeli se mnou komunikovat. Ale marně. A když sem se tam před nimi poblil, tak to rovnou vzdali. Byli fakt docela dost úchylní. Ale já to neřešil. Zalezl jsem si pod schody vedoucí do “Pekla” a spokojeně usnul. Všude kolem mě byl hluk mladých a zběsilých lidí. Kdybych byl střízlivý, asi bych se mezi nimi pokusil zbaběle zemřít. No ale dnes ráno jsem se osprchoval, oholil, i zuby si vyčistil. A teď poslouchám finské Waltari. A jsem nasraný, protože cítím, jak se mi zase začíná chtít srát. Já se z toho jednou už opravdu poseru. Za chvíli mi totiž jede vlak. Budu si muset navléct tlusté ponožky, aby mi nebyla zima na mé zbylé obnažené tělo. Zapálím si Stařenu a s kurevskou vervou se vrhnu do toho měňavě šedého lidského odpadu. Uspořádám u nás na nádraží jatka plná intelektuálních dilemat. Jsem invalidní důchodce a proto tam budu řvát: ,,Ať žije Stalin! Ať žije rudá armáda! Ať žije soudruh Lenin! Ať žije bílá zrada!“ A budu pevně doufat v rozpoutání nesmyslného a nelidského teroru.

19. října 2004

PODRÁŽDĚNÁ PYROMANKA

Stála tam přede mnou nahá. Jenom v kulichu a tlustých ponožkách. Měl jsem ji ještě skutečně rád? Asi jo. Už jenom proto, že se jmenovala Jana a měla strašně malinkatá prsa. Iluze nebo sen? Je mi to vlastně jedno. Protože jsem alkoholik. Vypadá ale defektně trapně. Mačkám ovladač a pouštím televizi. Stojí mi před obrazovkou. Chtěl jsem ji říct, ať vypadne, ale jenom jsem si uboze grcl. Když tu do místnosti vstoupil její nahý otec s plandavým šulinem. Mohlo mu být tak pětačtyřicet a já si tehdy uvědomil, jak je Jana vůči mě mladá. Ale já ji potřeboval mrdat, a tak jsem na to sral. Poslal jsem jejímu fotrovi vzdušný polibek. A ten se na mě mile usmál svým vykaleným pohledem. Pročež se svalil koleny před svoji dceru a přičichl k jejímu pohlaví. Janino pohlaví narozdíl jejích prsů bylo ohromné. Ale už mě to všechno začínalo nudit, a tak jsem se svalil z kanape na podlahu a dal si tu práci, že jsem se několika nevydařenými pšouky pokusil pohnout vpřed. Moc se mi to ale nedařilo, a tak jsem se rezignovaně postavil na nohy. A začal se tak trochu chovat zase jako normální člověk. Být člověkem mě naprosto nudí. A proto jsem byl snad až příliš drzý a s dávkou maximální impertinence povídám Janě: ,,Chtěl bych vymrdat tvoji mrtvou matku.“ Chuděře se před časem rozpadla játra. Myslel jsem to ale jenom ze srandy. Jenomže jsem netušil, že Jana nemá vůbec žádný smysl pro humor. A navíc mě její fotr chtěl zabít. Dal jsem mu pár facek a Janě řekl: ,,Rozcházím se s tebou, ty jedna smrdutá čubko!“ Ta její prdel mě už fakt nebaví. Ale ještě jsem se byl u nich osprchovat. Nevím co mě to popadlo. Snad proto, abych vypadal inteligentněji než doposud. Ale taky jsem si chtěl samozřejmě pořídit novou kurvičku. Se svojí špatnou pověstí si však nemůžu příliš vybírat. Lepí se na mě samé pod zákonem. A kdybych nebyl tak výřečný, myslím si, že už bych si těch pár let odseděl. Tohle je totiž sprostý stát. Před čtrnácti dny mi zavřeli kamaráda. A to jenom proto, že prodával heorin. Občas jsem mu helfnul před školou. Stál jsem tam jako ten vymaštěný debil a drtil v ruce ty pitomé bonpary. Ale co mám dělat, když už sám mívám absťáky. Vlastně jsem ve své podstatě buddhista. Pracuji se svým tělem i myslí jako nějaký retardovaný deviant. Takže jak jsem se osprchoval, tak jsem naposledy ještě opíchal Janu. Sice to byl vlastně její otec, ale řiť jako řiť. Jenomže to vážně nečekal, protože se pokoušel jen uvařit si za kuchyňskou linkou polívku. No a když jsem mu zaplnil kaďák svým semenem, tak jsem mu tu polívku snědl. Abych byl posilněn na cestu. Jana bulila a já prohledal kapsy jejího fotra. Našel jsem však ale jenom blbých pár tisíc. Ale jakási borovička z toho přeci jen bude. Řekl jsem tedy oběma: ,,Zdar.“ A vyrazil se bavit do světa. Na chodbě před dveřmi předsíně jsem narazil na Janinu babičku. Neodolal jsem a srazil ji loktem k zemi. Hekla a už to téměř i vypadalo jako by ji z hlavy vypadl mozek. Jenomže střízlivost dokáže s člověkem udělat strašlivé věci. A tak jsem se na to raději vysral a rozběhl se do hospody. Ale jsem na zdechnutí. Už jen po prvních několika venkovních schodech jsem se musel znaveně opřít o sloup podepírající balkón. Cítil jsem se teda vyloženě trapně. Na svých pětadvacet let vypadám, jako by mě snad vypustili čerstvě z koncentráku. Ale protože si nedělám žádné iluze, zavolal jsem na tu mladičkou holku co se právě vracela od nádru: ,,Hej, potřeboval bych pomoc!“ Pročež jsem upadl do mrtvolných mdlob. Když jsem přišel znovu k sobě. Lízal jsem bezhlavě její pipku a cítil se dobře. Byl jsem přesvědčený o tom, že má rodiče vyložené slabochy. Ale když se z práce vrátil její tlustý a pětatřicetiletý otec Adolf, rozmlátil mě na kusy jako nějakého vyloženého debila. Ale na takovéhle maličkosti já kašlu. Nějak bylo, nějak je a nějak bude. Neřešil bych to. Takže jen co jsem pak venku na ulici sesbíral jednotlivé části svého důkladně poničeného těla. Znovu jsem se odhodlal. Spatřil jsem totiž nedaleko před sebou hospodu. A to už jsem tedy fakt opravdu věděl, co mám dělat. Motivovalo mě to k tomu, abych si zašel do obchodu, kde jsem si tajnůstkářsky zhotovil molotovův koktejl. A vrátil jsem se vypálit Adolfův dům. Nesnáším rodiče. Takže až budu jednou otcem, jistě spáchám nějakou tu menší rituální sebevraždičku - a nebo vraždičku.

23. října 2004

PRÁZDNÁ KAPSA V MYSLI

Neměli jsme důvěru v sebe a stále se podceňovali. Hledali jsme lásku, ale našli sme jen odpadkový koš. A v něm malou dětskou hlavičku. Byla uřezaná a tvářila se vykuleně. Podíval jsem se na svoji kamarádku, protože jsem nevěděl, co to má znamenat. Ale nejspíš to neznamenalo zhola nic. Protože tehdy jsem si uvědomil, jak je ta moje kamarádka vlastně krásná a smyslná. Měla ztepilé tělo zjedovaného anděla. A smířlivě přiotrávený pohled plný nezměrné laskavosti. Chtěl jsem s ní začít namístě obcovat. Jenže jsem byl jen ten kamarád, co však taky rád. A proto ji povídám: ,,Zuzko, co kdybychom si zašli do Jednoty na pařížský salát s čerstvým chrupavým rohlíkem. To bude jistě docela fajn.“ Slyšel jsem totiž, jak už ji kručelo v žaludku. A ta jídelna byla velice levná. A proto se tam scházely i všechny ty socky. Měly propadlé tváře a čichaly toluen z igelitek nákupního zboží. Tušil jsem, že by to tam mohlo být opravdu pohodové - v takové dobré společnosti. Ale to víte, realita je realita. Takže když jsme tam přišli, vypadalo to docela jinak. Pět minut po nás dorazila police. Zásahová jednotka přibližně o dvaceti mužích s gumovými pendreky. Napřed tam hodili granáty se slzným plynem. Ale vzhledem k tomu, že ten na tyhle letité feťáky nijak zvlášť neúčinkoval. Použili standardní postup a všechny nás zmasakrovali silou. Já měl ale štěstí, protože jsem se schoval pod stolem, kde jsem se i přes to všechno cítil poměrně v bezpečí. Ale viděl jsem jak moji kamarádce pukla lebka pod úderem bílé tyčky a v úleku upadla do větší louže krve, kde už i zůstala ležet mrtva. Když to všechno po asi patnácti minutách skončilo a živé toxikomany naházeli do antonů, aby je odvezli k výslechu, kde je budou mučit. Usoudil jsem, že bych se mohl jít projít do parku. Teď na podzim mě to opravdu uklidňuje. Pomáhá to moji zdrcující samotě. Kolikrát jsem už tak sám sebou sklíčený, že použiju telefon svých rodičů a jen tak z prdele někomu zavolám. A pokud to jde, tak si i s tím dotyčným domluvím schůzku. Obejmu ho a vypláču se mu do rozkroku. Je tedy jen pochopitelné, že se obvykle jedná o dívky. Ale v poslední době jich moc neznám. Jen asi tam osm. Ach jo, povzdechl jsem si v parku a zahleděl se v opadané umírající barevné listí. Bylo to takové melancholické. A kdybych mohl, měl chuť a nebyl tak líný, možná bych nastoupil do práce. Do služeb úklidových čet. Kde bych vyfasoval hrábě a pak celý říčný bez sebe bych se vrhl do toho to listí shrabat na velké hromady a ty potom nechat zvesela shnít. Ani nevím co mě to napadlo, ale otevřel jsem si poklopec, abych si ulevil. Už se mi totiž chtělo. Když tu ke mně přistoupil jeden postarší umolousaný pán velice zanedbaného vzhledu a dal mi čelo. Počural jsem se do kalhot, a když jsem i posléze upadl do trávy a hlavou se udeřil o kmen stromu, tak mě ten pán pečlivě prošacoval a ukradl mi všech mých jediných pětadvacet korun a padesát haléřů, které jsem měl. Ale byl ještě natolik slušný, že mi omluvně řekl: ,,Však neboj, stejně jednou dopadneš taky tak jako já!“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tu jeho zarostlou tvář odněkud znám. Ale smrdělo mu strašlivě z podpaží, a tak jsem měl poněkud zpomalený myslící proces. Ale nakonec jsem si vybavil odkud ji vlastně tedy znám. Bylo to z přebalu knihy. Biografie o Charlesi Bukowském. A to jsem si myslel, že už je dobrých deset let, či kolik vlastně, po smrti. Ale někteří lidi mají prostě tuhý kořínek. A nebo jsou někdy až příliš slavní. Sláva je omrzí. I to věčné pronásledování fanoušky a pohodlný život utápěný v penězích a bezbřehé konzumaci kokainu bývá taky často otrava. Ale i když mě ten kretén okradl, což znamenalo, že budu muset jít domů pěšky přes kopce, protože se bojím stopovat. Mi vlastně i docela ta povzbudivá Bukowa slova lichotila. A nakonec jsem to považoval za šťastnou shodu okolností. Takže když jsem se konečně zase tak trochu vzpamatoval, postavil jsem se na nohy. Upravil podle poslední módy a rozhodl se, že budu nejen následovat literáta stoky Ladislava Klímu. Ale že se pro mě stane i nedostižnou modlou právě Charles Bukowski. Měl bych si někde pořídit jeho bustu, abych měl nad čím kloudným masturbovat. Stát se totiž slavným a uznávaným spisovatelem je dřina.

23. října 2004

GANG GANG

Franta ležel unaveně na špinavé posteli v jednom připosraně odvařeném motelu U Tří tyček. Bolelo ho břicho a on příšerně tiše skučel jako nějaká malá podělaná prérijní hyena. Podíval se na zlaté cibule, co před nedávnem ukradl. Ukazovaly půl osmé ráno. Pročež otevřel šuplík a vytáhl z něj svůj žaludek. Vypadal debilně, byl nazelenalý, a jako by celý olezlý plísní. Když tu kdosi zaklepal citlivě na dveře jeho pokoje. Franta urychleně zastrčil svůj žaludek zpět do šuplete a obezřetně uchopil svoji psychopatickou stříbrnou vidličku, načež nedůvěřivě vykulil ke dveřím svoje zarudle králičí oči plné odhodlání nedat svoji kůži jen tak zadarmo. Ale to už kdosi na druhé straně vyrazil ohleduplně dveře granátometem a udělal tak všude kolem strašlivý bordel a zmatek. Franta se zcela nečekaně propadl společně i s postelí podlahou o jedno podlaží níž. Ocitl se v zastrčené potemnělé chodbičce. A nad sebou v chuchvalcích vzedmutého dýmu a rozbouřeného prachu zaslechl vražedné hlasy: ,,Kurva do prdele, kde je ten sráč!?“ Byli to dva nájemní masoví vrazi Ondřej a Jiří. Které si najal jeden bohatý ubožák, právě jemuž Franta před časem odcizil ony zlaté cibule nesmírné hodnoty. Byla to rodinná relikvie po senilně nekromantické babičce. A ten pán - budeme mu nadále říkat Boss - si jich velice cenil. A proto poslal Ondřeje s Jiřím po stopě. Nebylo to příliš těžké, protože Franta měl ve zvyku všude po sobě zanechávat znamení. Pokaždé když někde něco ukradl, usekl si prst a zanechal jej na místě činu. Poté zraněnou ruku zastrčil do kapsy svého fešáckého plátěného saka. Krev prosákla, stekla po kalhotech a zanechávala tak stopu až do Frantova úkrytu, všeobecně to známého motelu U Tří tyček, který byl neblaze proslulý svými elektronickými štěnicemi. Franta, i když byl zkušený zloděj, byl přeci jen stále začátečník a na rukou mu zbývaly ještě tři prsty. Lidé bez prstů, to už byli veteráni. Nadosmrti odepsaní chudáci, kteří obvykle končili jako alkoholici a nebo sebevrahové. Ale to už Franta nečekal na nic a rozběhl se pryč. Chtěl se ztratit, chtěl někde urychleně zmizet. Ale už přišel o hodně krve. Taky si v šuplíku zapomněl ten svůj žaludek. A tak jen co seběhl schodiště do přízemí, flákl sebou zesláble široký jak dlouhý před recepci a omdlel. A kdyby nebylo citlivě promiskuitního srdce vyhlášené prostitutky Kristýny, jistě by ho tam i takhle bezmocného našli masoví vrazi Jiří s Ondřejem. A protože Franta byl úplné tintítko, přehodila si ho kurva Kristýna přes rameno a promáčkla jeho prdel. Ještě štěstí, že měl Franta fest pevný zadek. Protože kdyby ta jeho řiť byla učiněná měkotina, děvka Kristýna by ho nechala jistě napospas jeho hrůzného osudu. Kristýna byla vysazená na hezké a pevné mužské zadky. A tak zmizela společně i s Frantou ve svém kamrlíku, kde se nechávala šukat dočista běžně chlapi i ženami. Jí to bylo úplně jedno, protože byla hezká a mladá a chtěla si od života pořádně užít. Taky si velice oblíbila kokain, a tak měla tak trošku prožrané nosní přepážky. Ale i přes to, že ji to tak trochu ubíralo na kráse, ostatní přeci jen především hleděli na její nemalá prsa, boky, zadek a díru. Franta začínal přicházet k sobě, a tak mu Kristýna, která ho mezitím povalila na postel, svlékla donaha a promazal si gelem vagínu, řekla: ,,Tak chlape, bude to za dva a půl tisíce.“ Franta myslel, že se přeslechl, a tak do ní zarazil svoji stříbrnou psychopatickou vidličku. Jenomže Kristýna měla přeci jen příliš tuhý kořínek. Ve chvilce uchopila z nočního stolku veliký a těžký kovově narůžovělý budík a nožkami ho zarazila hluboko do Frantovi propadlé hrudi s tak vystouplými žebry, že doslova připomínaly velehory se zasněženými vrcholky ponořenými do neprostupných mračen stratosférického chtíče. Franta ucítil, že nastala jeho poslední hodinka, a tak odevzdaně vztyčil penis a požádal umírající Kristýnu, které jeho stříbrná psychopatická vidlička uvízla v krku: ,,Prosím tě, mohl bych do tebe ještě naposledy zastrčit svého šulina? Slyšel jsem totiž, že to je prý ta nejhezčí smrt.“ Ale Kristýně to už bylo všechno jedno. Přivřela svá mdlá víka, vysrala se na něj a vypustila svoji duši. Chvíli nato ji následovala i ta Frantova. A po několika hodinách je tam takhle našel Ondra s Jiřím. Jiří se chytl za bradu a zeptal se Ondry: ,,Koho z nich dáš?“ Ale to už Ondra zastrčil svůj prokrvený úd do Kristýnina zadku a začal snad až příliš nesmyslně divoce přirážet jako nějaký pološílený sexuální hypochondr. Takže Jiřímu nezbývalo, než svůj penis zastrčit do Frantova kaďáku a začít taky zběsile přirážet. A když ejakulovali, vystříleli u toho dva celé zásobníky svých smrtonosných zbraní. A Boss mohl být taky spokojený, protože jeho památeční cibule se našly. Takže to nakonec všechno dobře dopadlo.

25. října 2004

VYMĚNÍM ILUZI ZA SLIPY

Vyrazili jsme na večírek. Bylo nás jen pár nihilistů a chtěli jsme vzývat fanatismus. Už cestou jsme bezdůvodně rozkopali nějaké popelnice s odpadky. A strašně sme se tomu nasmáli. Asi jako uřvaná ukřižovaná děcka za Herodese spálená v oleji připraveném z tuku jejich vlastních matek. A nebyli jsme už daleko svého cíle, místa konání nepatřičných orgií. Když tu na předposlední křižovatce dělící všední realitu od našeho bezbřehou fantasií znásilněného světa jsme narazili na rasisty s červenými šátky kolem jejich olezle vystouplých tupohlavých lebek. Byla to degenerovaná partička šikmookých Číňanů. Kdosi z nás jim chtěl říct jen ahoj, pročež je okázale i nadále ignorovat. Ale tohohle jsem se už já tedy účastnit nechtěl. Už jenom proto, že ani vlastně žádným nihilistou nejsem. A tak jsem přešel na druhou stranu ulice. A to právě včas. Protože v tu chvíli vylétla z přihlížejícího davu neproduktivní lidské šedi dlažební kostka, která mě zasáhla do spánku. V krvi jsem se spokojeně zhroutil na studenou zemi. A blazeovaně jsem se zahleděl na následující masakr. Nihilistům jsou rasisti odjakživa ukradeni, ale rasistům nihilisti nikdy nebyli. Vytáhly se první řetězy, železné tyče a boxery. Dostal jsem chuť na pivo, ale to víte, pro tuto chvíli jsem byl žulou nanejvýše zmožený. Začala stříkat krev, cákat mozky do nebe a svět pouličních lamp byl najednou plný střev. Zmatek sílil do doby, než přijela anarchistická policie na koních. Měli bleděmodré uniformy a neskonalou převahu. Ale já jako obvykle jsem měl štěstí. Protože pro mě je určující v životě smyslová rozkoš. A tak už jsem se vůbec nedivil ničemu. Ani tomu, že zpoza nedalekého kontejneru na použitelné střepy bílého skla se vyloupla přibližně třináctiletá holčička v průsvitně květovaných šatečkách s vysokýma pod kolena koženýma botama. Přistoupila ke mně a citlivě mě pohladila po pleši. Pak vytáhla z barevného somradla injekční stříkačku a zarvala mi jehlu hluboko do zadku. Modlil jsem se v tu chvíli k bohu, aby to byl heroin. Ale asi to bylo jen nějaké obyčejné svinstvo rozpuštěného bílého prášku na praní a nebo vápenné omítky. Protože se mi najednou podařilo přiotráveně postavit na nohy a uchopit tu hezkou dívku za její křehkou ruku. Podvolil jsem se její silné vůli a nechal se odvést do jedné z temných uliček. Už to vypadalo, že mě chce políbit, protože si mě opřela afektovaně o zeď a stoupla na špičky. Ale namísto toho jen vytáhla z toho svého plátěného somradla kudlu a vbodla mi ji zprudka přímo do pupku, přičemž mi do ucha zašeptala: ,,Vždycky jsem chtěla zabít někoho jako jsi ty.“ Musel jsem uznat, že i přes tu bolest to byla pro mne pocta. A tak jsem ji neskromně navrhl: ,,Hele, a víš co? Nechtěla bys mě rovnou ubodat?“ Ale ta dívka mi jen znuděně plivla do tváře a lakonicky prohodila do mých ztrátou krve rozmazaných očí: ,,Ne.“ A kamsi se vytratila. Sjel jsem zády podél špinavé zdi. A nosem se přilepil k mřížoví kanálu. Spatřil jsem tam skrze ně dole toxikomany, jak si hrají s toluenem a igelitkou. Usmál jsem se na ně a zeptal se jich: ,,Hej, chlapci, nebylo by tam i pro mě?“ Vždycky jsme měl kladný přístup k všemožným drogám. Ale ti chuligáni mi jen ukázali fuckáče a ponořili se do nevědomí svých v nenávratno mizejících mozkových buněk. A ani nevím proč, i přesto se mě zmocnila příjemně pohodová nálada. Ale to bude asi jen iluze nadcházející smrti. Když tu jsem si vzpomněl na ten náš večírek, kam jsme měli všichni původně namířeno. A když jsem se podíval na hodinky, zjistil jsem, že už mám půlhodiny zpoždění. Měl jsem tam přečíst nějaké své milostné básně. Požádala mě o to samotná naše hostitelka Andrea. A to vám byla tedy nějaká kunda. rozhodl jsem se proto přestat myslet na blbosti a roztrhal jsem z posledních sil své ponožky, kterými jsem si obvázal neprakticky ránu na hlavě a z kapsy svých kalhot jsme vytáhl od soplů dolepený kapesník, odstranil kudlu z bachoru, a ucpal jím tu díru. Pak jsem nahmátl na dlažbě zbytek podrážkou rozdrceného vajglu. Dal urychleně tři šluky na vzpamatování se, překontroloval jsem jestli mám své texty u sebe a zodpovědně se rozběhl mátožnými pohyby splnit svoji povinnost vůči posluchačům, ale hlavně pak vůči Andreji. Doufal jsem, že v přednesu budu natolik poetický, že mi po večírku nabídne své tělo a já tak konečně dosáhnu toho co chci vlastně vždy. A to je VYVRCHOLENÍ... Jak myšlenky, tak i rozkoše.

26. října 2004

DRÁŽDIVÁ PIPKA

Bylo ji necelých patnáct let, když chtěla poznat co je to svět. Jako by omámená vylezla z postele svých rodičů a překryla něžně a tiše macatě upocené tělo svého fotra. Který si po tak drastickém výkonu musel trochu dáchnout. Mátožným krokem zarytého analfabeta narazila několikrát po sobě hlavou o zeď, než se ji podařilo na sebe navléct alespoň tu minisukni dráždivě kostkovaných sytě rudo černých barev. A s hrdě vztyčenými drobnými prsy se vypotácela do světa, aniž by ji napadlo umýt si své mastné vlasy. A po asi ne necelých pěti krocích narazila na feťáka Jarina, coby pěkného to šulina. Mačkal ve svých prackách sladký pomerančový sirup a žebral. Jako by magnetizována, ale ne už dávno panna. Se k němu div ne po kolenou přišourala a ruku svoji mu nastavila. Jarin, coby zkušený to šulin, pečlivě prozkoumal celé její mladistvé tělo, co na sobě nemělo ani kalhotky, ale sotva jen pár černých chlupů. A usoudil, že je zralá pro první pecku svého života. Nasál do inzulínky dávku a píchl ji to přímo do zadku. Ani ne patnáctiletá dívka kvikla tím úkonem jako by právě poražené podsvinče. A i přesto, že se v křestním listě psala Bětka, rozhodla se, že od nynější chvíle bude už jen pro každého Fetka. Chtěla se usmát vděčně na Jarina, coby toho skvělého šulina. Ale toho si právě odváděla policie pod pohrůžkou deseti let, během nichž měl pro dýlování poznat velmi důkladně zamřížovaný svět. Fetka posmutněla, neb další dávku přirozeně chtěla. Cítila se totiž na droze tolik fajn. Navíc oblaka zatáhla se černočernou šedí kovu a za zvuku hromu a oslňujících blesků. Se pustilo do deště, kdy pozvolna drobně do krve řezavé kapky změnily se během chvíle v obrovské koule zledovatělých krup. A jedna taková větší, přibližně asi jako medicinbál, ji srazila hlavou k zemi. A uchem přilepila těsně k chodníku. Vykřikla a v tom se mnou něco trhlo v nedalekém altánku parčíku, kde jsem se schoval před touto slotou. Zavětřil jsem příležitost, zavětřil jsem samičku. Ale copak jsem nějaký blázen?! A tak jsem v pohodlí a bezpečí počkal na to, až se vyčasí. Mezitím jsem si četl knížku. Životopis Karla Marxe od jakéhosi Francise Wheena. A možná i proto, ihned jakmile přestalo to přírodně katastrofické peklo a já konečně našel tu dívku, první co jsem ji řekl bylo: ,,Ahoj, já jsem komunista.“ Ale ona jen ztěžka odlepila od chodníku své zdeformované čelo a zeptala se mě: ,,Nemáš u sebe nějaké piko?“ Měl jsem u sebe sice jedno pságo, ale to, že se ze mě stal komunista, ještě neznamenalo, že se ze mě stal i idiot. Zaujatě jsem se zahleděl na její chladem scvrklé pohlaví. A usoudil jsem, že ji pomůžu. Postavil jsem ji na nohy a zprudka s ní trhl. ,,Pojď, půjdeme na komunistickou schůzi!“ řekl jsem ji panovačně. Ale ona jen prohlásila už předem marným vzdorem: ,,Když já chci ale fetovat.“ Měl jsem sice pro ni pochopení, ale času nazbyt není. Podle uličních hodin nám zbývalo asi už jen třicet minut. A tak i přes její četné námitky jsem ji do toho sálu dotlačil i proti její vůli. Ale ti komunisti jsou asi vážně sběř. Když viděli moji družku, moji Fetku. Zvolili si ji hned za svoji předsedkyni a mě hrubě vyhodili na ulici, kde jsem zadkem rozrazil louži v prohlubni komunikace z dlažebních kostek. Celý zdrcený jsem jim začal nadávat a spílat. Ale nejspíš mě neslyšeli. Protože přede mnou zavřeli dveře. A tak jsem celý naštvaný vstal. Odvážně a nápaditě oběhl celý blok. A rozhodl se dostat do toho baráku zezadu. Byla tam kuchyň, a tak jsem využil té příležitosti. A dal si guláš a asi pět piv. Vykouřil krabičku Startek. A takto posílen jsem se stal připraven povraždit své rudé soudruhy. Za tím účelem jsem si i vypůjčil od jedné z přetloustlých kuchařek dlouhý nůž na vykosťování prasat. A zároveň se ji zeptal, kdeže je tu ten sál komunistické schůze. Pročež jsem se divoce rozběhl udaným směrem. Ale to co jsem tam spatřil, mně doslova vyrazilo dech. V řadách za sebou tam stály stoly plné prázdných Mattonek. A na pódiu, na tom hlavním obětišti politických ideí, probíhala sodomie obnažených hodnostářů a věrně znásilňované Fetky, která z toho byla doslova uslintaně celá v sedmém nebi. Protože nos měla zaražený do obrovské hromady kokainu. A jenom u toho ječela: ,,Ještě, ještě!“ A já si tehdy poprvé v životě uvědomil, že i ti komunisti jsou vlastně jen lidi. A tak zhrzen, opřen o futra dveří, jsem si otevřel poklopec. A zapůjčeným nožem jsem si uřezal svého ztopořeného šulina. Připravený zemřít za svou věc, ať to stojí, co to stojí.

26. října 2004